Lítost dětem nepomůže, říká ředitelka hostivického Klokánku. Co opravdu potřebují?

Lítost dětem nepomůže, říká ředitelka hostivického Klokánku. Co opravdu potřebují?

Kateřina Suchanková 20. 4. 2021

První krůčky i první opravdové Vánoce. V Klokánku mnoho dětí poprvé v životě zažije to, co je pro ty šťastnější samozřejmé. Aby tento jedinečný projekt Fondu ohrožených dětí mohl fungovat, potřebuje podporu státu i soukromých subjektů. Jako další forma finanční podpory vznikl projekt Klokart, který můžete podpořit zakoupením originálních výrobků, za jejichž tvorbou stojí známé osobnosti. Aktuální kolekci vytvořila Kaira Hrachovcová.

Na to, jak Klokánky fungují, jsme se ptali Hany Kupkové, ředitelky Klokánku Hostivice a předsedkyně Fondu ohrožených dětí. A o úžasném projektu Klokart nám prozradila více jeho manažerka a spoluzakladatelka Ivana Valkusová.

Na otázky o běhu Klokánku odpovídala Hana Kupková

Děláte maximum pro to, aby se děti cítily jako v normální rodině. Naplno to ale nejspíš provést nejde. Co dětem nejvíc chybí?

Vždy platilo a bude platit, že, biologická rodina je pro dítě to nejdůležitější, pokud mu tam ale není ubližováno. Klokánek je zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. Děti se k nám dostanou pouze a jen tehdy, pokud jsou v ohrožení svého života. Dětem nejvíc chybí jistota. Neví, co se bude dít, neví, kam půjdou. U nás mohou zůstat maximálně jeden rok, průměrná doba pobytu je pět měsíců. Bohužel s nejistotou v tomto směru jim můžeme pomoci zřídka kdy, protože sami tyto informace nemáme.

O Klokánku

Cílem projektu Klokánek je nabídnout dětem přechodnou rodinnou péči na dobu, dokud se nemohou vrátit zpět do své rodiny, nebo dokud pro ně není nalezena náhradní rodinná péče. V ČR je 15 klokaních zařízení, ve kterých nachází domov přes 250 dětí. Projekt je částečně financován státem, 30 % rozpočtu je však třeba zajistit svépomocí. A s tím se snaží pomoci projekt Klokart.

Jak často u vás děti zažijí „obyčejné“ dětské milníky, jako je třeba první jízda na kole, první výlet na zmrzlinu nebo narozeninová oslava?

Milníky dětského života zažíváme velmi často – první krůčky, první jízda na odrážedle, první den ve školce, první den ve škole, první návštěva zubaře, oslavy narozenin, první úspěchy i neúspěchy. Je toho mnoho a mnoho dětí, které jsou za toto rády. Doma třeba někteří z nich oslavu narozenin nikdy nezažily. Jen bití a vulgární slova. V loňském roce jsem měla na Klokánku několik dětí, které nikdy nezažily Vánoce. Pro běžnou veřejnost je to až neuvěřitelné.

Co je podle vás ten nejdůležitější rozdíl ve vaší a ústavní péči o ohrožené děti?

Je to ojedinělý způsob péče, které se nejvíce blíží k rodinnému prostředí. V „klokánčím“ bytě je teta, která se stará maximálně o čtyři děti. Je to taková maminka na mateřské dovolené. Za celý pobyt dítěte v Klokánku se u něho vystřídají pouze dva lidé, neboť teta slouží vždy celý týden a druhý týden má volno. Tato střídavá péče je pro dítě velmi přínosná, protože se pak dítě rychleji v našem zařízení dokáže otevřít a prozradit tak svá trápení.

Dostávají se k vám častěji miminka nebo spíše starší děti?

V současné době se k nám častěji dostávají děti přibližně desetileté. Malé děti většinou jsou umisťovány do přechodné pěstounské péče, kde mají individuální péči. Přechodných pěstounů ovšem není mnoho, proto občas někdy skončí i miminko v naší péči. Tedy přijímáme děti od narození do 18 let. Nejmladší jsme měli čerstvě narozené.

Jak vypadá běžný den v Klokánku?

„Teta v Klokánku má na starost běžně čtyři děti. Ráno bývá největší shon, vstát, poprat se o koupelnu, ustlat postele a na tetě je příprava snídaně. Děti posnídají, včetně toho nejmenšího a v 8:30 jim začíná on-line výuka. Naštěstí jen dvěma, třetí má zatím domácí výuku, což je práce pro tetu. Dva si nasadí sluchátka a vrhnou se každý do svého rohu – jako v ringu. Se třetím se teta snaží vypracovat pracovní listy a úkoly. Co nevíme my, ví děvčata v kanceláři anebo paní ředitelka. Je nejvýš, musí nejvíc vědět – to je věta od jednoho sedmiletého chlapce, která se u nás osvědčila.

Při dopoledním vyučování je třeba ještě připravit svačinky a hlavně oběd. Při tom se teta musí věnovat i tomu nejmenšímu dítku. Naučit ho lépe mluvit, naučit ho barvy a tvary. Teta rychle hodí prádlo do pračky, postaví brambory na plotnu a hodí kuře do trouby. Po obědě jde malý spát, výuka už se všem blíží ke konci. Když se malý vyspí, je čas na procházku, hřiště a přitom stihnout ještě nakoupit. Takže malá svačina a jde se ven.

Po návratu všichni společně připraví večeři. I děti musí pomáhat. Jsme rodina. Pak si starší děti zapnou televizi a většinou koukají na oblíbený seriál. Teta zatím vykoupe malého prince a v druhém pokojíku mu přečte pohádku. Pak si jde povídat se staršími dětmi, aby měli čas probrat, co je trápí a co je těší. Ale den ještě nekončí. Blíží se půl desátá. Teta uloží ke spánku i nejstarší dětí.

Děti spí a teta píše záznamy do sešitů dětí, jak jim vše šlo, co je trápí… Záznamy musí být, aby se mohly vypracovat zprávy o pobytu. Pak ještě teta napíše jídelníček na další den. Některé noci vstává k dětem, které mají noční můry. Nebo může řešit noční příjem dítěte. To se teta moc nevyspí. Ale přesto hned ráno vstane a koloběh života v Klokánku opět začne. Jak rádi říkáme, zítra – pro velký úspěch – znovu. Repríz máme hodně.“

Hana Kupková, ředitelka Klokánku Hostivice a předsedkyně FoD

Udržujete vztahy s „vašimi“ dětmi i poté, co z Klokánku odejdou?

To necháváme na zájmu dětí. Určitě se kontaktu nebráníme. Díky sociálním sítím jsme s dětmi často v kontaktu. Rádi jim poradíme, pokud o to požádají.

Často se i stává, že nás děti navštěvují. Dokonce i ty, které jsou v dětských domovech a dostanou vycházku. Berou nás jako rodinu, takže na vycházku a hurá za námi do Klokánku.

60 % dětí se vrací z Klokánku do své rodiny. Jak často se stane, že se zase ocitnou zpátky u vás?

V ojedinělých případech k tomu skutečně dochází. Ale není to tak časté – jsou to jen výjimky. Pokud se tak stane, hledá se již ve spolupráci s OSPOD (alias „sociálkou“) jiné a trvalejší řešení, nežli je návrat do vlastní rodiny.

Jaký život čeká zbývající děti, které se domů nevrátí?

Zatímco 60 % dětí se vrací do své biologické rodiny – poté, co si rodina uspořádá svůj život, často projde nějakou léčbou či terapií, 10 % dětí přechází do pěstounské péče či přechodné pěstounské péče. A zbylých 30 % dětí je umístěno do jiného trvalého typu ústavní péče, jako jsou dětské domovy, střediska výchovné péče, diagnostické ústavy a další.

Musí být psychicky náročné setkávat se denně ve své práci s tak smutnými příběhy dětí, jako jsou ty v Klokánku. Jak to zvládáte vy a jak klokaní „tety“ a „strýcové“?

Tohle si nesmíme připustit. Příběhů je hodně, ale je rozdíl mezi lítostí a opravdovou pomocí. Lítost dítěti opravdu nepomůže. Je třeba mu pomoci najít lepší dětský svět a směr jeho nového života. Posunout ho dále, utvrdit ho v tom, že nic není ztracené a vše bude dobré.

Je pochopitelné, že když dítě z Klokánku odchází všichni se na něho usmíváme a říkáme mu, že vše bude skvělé a moc mu to přejeme. Jak se zavřou dveře, vždy teta dítě opláče. Je těžké odvést s ním tolik práce a pak se rozloučit. Ale i to k naší práci patří. Než se teta otočí, má v Klokánku nové děťátko.

Jakým způsobem se staráte o psychické zdraví dětí v Klokánku?
Při většině našich zařízení máme vlastního psychologa. Tam kde není, máme externistu. Je třeba se dětem po této stránce velmi věnovat. Velkou část práce odvede i teta, protože se dítěti věnuje a neustále se o něho zajímá, povídá si s ním. Pokud je to pro dítě ještě náročnější využíváme i pomoc externích psychiatrů. Aby tety a strýcové byli na tyto situace připraveni, zajišťujeme pro ně pravidelné supervize a intervize.

O Klokartu si s námi povídala Ivana Valkusová

V jaké chvíli vás napadlo spojit charitu s uměleckou činností Klokart? Máte pocit, že lidé dnes „zadarmo“ pomáhají neradi?
Naopak, myslím, že je naprosto obdivuhodné, jak moc se lidé zajímají a pomáhají ve všech sociálně potřebných oblastech! Mám pocit, že tento fakt – jak se společnost a jedinci v ní starají o ty nejohroženější – ukazuje na to, jak moc je vyspělá. A tedy je to pro nás Čechy dobrá zpráva!

Klokart nevznikl proto, že by naši donátoři a dárci nebyli dostatečně štědří. Ale spíš proto, že jsme najednou měli potřebu větší vzájemnosti. Nejen „natahovat“ tu pomyslnou ruku, ale něco na ní zároveň dávat. A dávat něco originálního, netradičního. Dělat věci trochu jinak. Dělat něco, co by bavilo nás i všechny, kdo projekt poznají, včetně kupujících. A musím říct, že se nám to zatím velmi dobře daří.

Podle čeho vybíráte osobnosti, které tvoří kolekce pro Klokart?
Především asi pocitově. Kdo s námi tak nějak zarezonuje, toho oslovíme. A zatím jsme měli opravdu štěstí na samé zajímavé a velmi srdečné lidi – za všechny řeknu třeba Vlastinu Svátkovou, ona je opravdu žena s velkým srdcem. Ale třeba taky Jakub Kohák, který pro nás udělal motiv už před 5 lety, ale doteď nás propaguje a tím udržuje zájem o prodej jeho kolekce.

Přečtěte si také rozhovor s Vlastinou Svátkovou!

Jak konkrétní motivy vznikají?
Vždycky je to něco, co vychází z osobnosti, kterou jsme oslovili. Když řeknu u zmiňovaných dvou tvůrců, u Vlastiny je to motiv Prostor pro duši, název její knihy, která je intimní zpovědí. U Jakuba zase jeho motiv Lebka, pojatá ve stylu mexických masek, které má moc rád.

Daří se vám díky Klokartu dobře vycházet s finančními prostředky?
Z hlediska finančního přínosu si Klokart neklade za cíl přispívat na běžný provoz Klokánků, ale spíš na výdaje, které jsou nad rámec – například výdaje za dioptrické brýle, rovnátka, speciální pomůcky pro výuku, volnočasové aktivity, které většinou musíme platit stejně, jako každá jiná rodina.

Jaké máte na kolekce ohlasy?
Ohlasy jsou skutečně krásné! Lidi nám píšou a chválí nás a děkují za to, co děláme. Je to někdy až dojemné a posíláme si to vzájemně v týmu, protože takové zpětné vazby nás pohání dál. Je nás 6 žen, a Klokartu se věnujeme ve svém volném čase. Někdy je to práce na 6 plných úvazků, to mi věřte. Takže taková povzbuzení jsou pro nás důkazem, že děláme opravdu něco hodnotného a smysluplného. A to je prostě pocit k nezaplacení!

4 otázky pro Kairu, autorku aktuálního motivu pro projekt Klokart

Kaira. Pokorná, krásná a lidská, dle svých slov neuchopitelná. Herečka, malířka, koučka a numeroložka, v současné době vášnivá tatérka. Žena srdečná, plná lásky k lidem i zvířatům. Své independent srdce zhmotnila v motivu nové kolekce.

  1. Jak vznikl motiv Independent? Co pro vás znamená?
    To se mi tak jeden Velký člověk podíval do očí a řekl: „Jo! Ty jsi independent.“ Je to má cesta, vize, nezávislost. Skutečnost, která se stala realitou.
  2. Dává vám projekt Klokart smysl?
    Smysl pro mě osobně bude mít, když (a moc si to přeji) uvidím výsledek. Když i má kolekce bude mít úspěch, bude se prodávat a výtěžek z ní, pomůže dětem.
  3. Proč jste se rozhodla takto pomoci?
    Jednoduše. Přišla nabídka a já ji zavnímala jako čistou, správnou. Navíc jsem v moc dobré společnosti. Osobnosti, které pro Klokart už tvořily, jsou lidé a kreativní umělci, kterých si opravdu vážím.
  4. Kdybyste měla tu možnost, co byste pro děti v ohrožení nejraději udělala?
    Vzala bych si je k sobě. Alespoň jedno, dvě… tři. Stala se v čase ohrožení alespoň takovou „dočaskou“, bezpečným přístavem, „náhradní mámou“. Přítelem v nouzi. Dát sebe, svoji lásku druhým, je nejvíc.

Kateřina Suchanková

Když zrovna není ověšena dětmi, ráda spí. Když zrovna nejí, což je její velmi oblíbená činnost, tak ráda spí. A když zrovna nejí, nespí, nebo nesetřásá (nenatřásá) děti, tak píše, čte nebo peče buchty. Když je dobře vyspaná a najedená, jde si zaběhat a jednou za rok se dostane i k boxovacímu pytli. Kromě své rodiny miluje Itálii, víno a spánek.

Zaujal vás článek? Tohle se vám bude líbit!