300Kč
Podpořte Klokánky: kolekce od Kairy Hrachovcové
Fond ohrožených dětí
„Pomáhat je normální,“ říká herečka, spisovatelka a podporovatelka Klokánku Vlastina Svátková
Viktor Knapp
30. 6. 2020
Vyzpovídali jsme zajímavou ženu, herečku, spisovatelku, designérku šperků i oděvů a hlavně matku tří chlapců, která věří, že láska v každém z nás sídlí v duši a té je třeba se naučit naslouchat a dát jí prostor. Přečtěte si inspirativní rozhovor a prohlédněte si její kolekci, která pomáhá Klokánku.
Podívejte se na aktuální kolekci Klokánku
Jste úspěšná herečka, spisovatelka. Máte 3 děti – kluky, kteří od přírody tíhnou k většímu pohybu/neklidu. Jak se dá skloubit domácnost a tvůrčí práce jako je psaní? Máte třeba nějaká speciální pravidla, organizaci práce?
Já a organizace? Kdybych byla organizovaná, nikdy bych nic nenapsala. Jsem zrychlená, chaotická, emotivní a nikdy nevím, kdy se zastavím a začnu psát. Jde to samo, přirozeně. Ale když si to „naplánuju“ a napíšu si do diáře, že ve středu od 10:00 budu psát, nenapíšu ani slovo. Přizpůsobuju se toku života, toku dne a situacím, které se dějí.
Jsem připravena, že se vše může změnit a sama mám tendence k velké improvizaci, která mi dává vítr do plachet. A když se mi povede opravdu zastavit, většinou sedím na zemi v kuchyni a jenom jsem. Nebo se rozpustím ve vaně. Jsou to momenty, kdy mám v hlavě ticho. Ticho je pro mě vzácná veličina. Právě kvůli těm třem dětem.
Na psaní jsem se neptal náhodou. Máte na kontě bestseller Prostor pro duši (2018), který jste vlastním nákladem vydala, což se jen tak nevidí. Můžete přiblížit o čem kniha, které se prodalo už 20 000 výtisků, je?
Zřejmě o něčem, co si mělo hodně lidí přečíst. A navzájem si knihu doporučovali a sdíleli a ona si pak žila vlastním životem i bez toho, aby byla v první linii v knihkupectví. Ta kniha je pro mě zázrak. Jak fungovala, jak lidem pomohla, jakou sílu měla a pořád má. Je v ní reálný život, který může být inspirací, pokud chcete. Autentický, syrový, tvrdý i plný něhy a lásky. To, po čem nakonec všichni toužíme, se potkává v jednom bodě: kdo jsme, proč jsme tady a jaký to má všechno vlastně smysl?
Připravujete něco nového? Na co se můžeme v nejbližší době těšit?
Dopisuju čtvrtou knihu s názvem Najdeš mě ve tmě. Půjde ještě víc do hloubky, co se vztahů týče, a bude hlavně pro ženy. My ženy tak moc toužíme po lásce a po tom, k někomu patřit a definovat svoji hodnotu přes vnější přijetí od druhých, že naprosto ztratíme pojem o tom, kdo vlastně jsme. Pleteme si lásku s něčím, co láskou není a naše vztahy jsou odrazem toho, jaký vztah máme hlavně sami k sobě. Klíčová myšlenka.
Kromě toho že pomáháte Klokánkům, jste i patronkou Anabell (centrum zabývající se poruchami příjmu potravy). Můžete dát nějakou radu našim čtenářům rodičům, aby jejich děti nemuseli takový problém řešit. Dá se podle vás problémům s poruchami příjmu potravy předcházet? Jak ohlídat děti, aby do něčeho takového nespadly?
Ano, být milujícím, přijímajícím rodičem, který svému dítěti zdravě zrcadlí jeho hodnotu. Všechny tyto nemoci zasévají semínko v dětství. Nepřijetí sebe samých má kořeny v nejkritičtějším období, kdy jsme potřebovali být bytostně přijímaný ve své autenticitě a přirozenosti. Stačí poznámka: „Jsi tlustá, tohle ti nesluší, takhle to nenos…“ A dítě začíná pochybovat, jestli je s ním všechno v pořádku. Nebo: „Nebreč, nejsi baba!“ A z malých chlapečků vychováváme tvrdé muže, kteří nemají emoce a pocit něhy je přímo děsí. Jak takoví muži můžou pak doopravdy milovat a vytvořit intimitu ve vztahu?
Bez toho, abychom si dovolili být zranitelní, nemůžeme nikdy vytvořit intimní vztah.
Dobře si vedete i na Instagramu (37 tisíc followerů), jak se vám povedlo vybudovat tak úspěšný profil, máte nějaký recept?
Nemám žádný. Asi jedině ten, že jsem si žádný úspěšný profil nebudovala. Prostě jsem to brala jako prostředí, kde můžu sdílet pravdu a kousek svého života i s těmi nepovedenými momenty. Nebála jsem se ukazovat nedokonalost. Bohužel, čím víc followerů přibylo, tím víc reagoval i bulvár a najednou to už nebyl můj bezpečný prostor, kde můžu být sama sebou. Cokoliv jsem dala s nadhledem a humorem, bylo druhý den řešeno jako dramatická věc v bulváru. Články, které vznikají bez práce. Kradením textu a fotek bez kontextu. Musela jsem začít být opatrná, víc kontrolovat co můžu dát a co ne, a tím mě tato platforma dost přestala bavit.
Málokdo o Vás ví, že navrhujete šperky a šaty, jak jste se k tomu dostala? Kde bychom je mohli vidět?
Značku šperku ADORE, jsem vytvořila spolu s kamarádkou Zuzanou Šulajovou a jsou to zlaté šperky z přírodních, neopracovaných drahokamů a polodrahokamů. Je to moje srdcová záležitost, mám na každém prstu jeden prsten a na krku 4 přívěsy a užívám si ten pocit, že cokoliv si navrhnu, cokoliv mě napadne, můžu nosit a ještě být hrdá na to, že to je moje značka. Být na sebe hrdá je krásný pocit, který se mnohdy naučíte až v půlce svého života a musíte k němu dospět sami. Je to vnitřní pokora a vděk za to, že můžete být tam, kde jste.
Náš magazín je plný cestovatelských tipů, v době pokoronavirové už zase lidé více cestují. Vy jste vyrůstala na Slovensku, doporučila byste nám nějaké tipy na výlet? Co bychom neměli rozhodně minout?
Já jsem se narodila na Myjavě a tu oblast mám moc ráda. Kopanice, kde najdete ještě staré domečky, Brezová pod Bradlom, kde je pomník Milana Rastislava Štefánika, a přes kopec Javorina je hned Morava, kde mám babičky. Slovácko je mému srdci taky blízké.
Díky svým československým kořenům se asi dokážete lépe orientovat v obou národech. Vidíte nějaké rozdíly mezi Čechy a Slováky? Dá se to nějak obecně generalizovat?
Nerada bych někoho urazila. Já jsem půl na půl, maminka Slovenka, táta z Moravy. Co se ženskosti a přirozené živočišnosti a energie týče, jsou na tom lépe Slovenky. Můj osobní názor. A na muže si názor nechám raději pro sebe.
Jak se vám článek líbil?