Jak zařídit, aby se děti nebály svěřit s pětkou či průšvihem ve škole? Ptáme se psycholožky

„Nic.“ Právě tak zní jedna z nejčastějších odpovědí na dotaz, co bylo ve škole. Aby se děti rozpovídaly a nebály se přiznat i méně růžové výsledky pobytu ve školních lavicích, potřebují tazateli hlavně věřit. Vědět, že se mohou svěřit a najdou v rodičích oporu, ať jsou jejich známky (a klidně i poznámky) jakékoli. Jak takovou atmosféru doma nastavit?

Nechte děti, ať si svůj přístup k učení najdou samy

O důvěře mezi rodiči i o tom, jak vést děti k samostatnosti, jsem si povídala s dětskou psycholožkou Mgr. Kateřinou Spěvákovou, která je zároveň maminkou čtyř dětí ve věku od 1 do 7 a půl roku.

Blíží se pololetní vysvědčení. Stresují se podle vás špatnými známkami víc děti nebo rodiče?

To asi vždy záleží na rodině a na tom, jak to mají doma nastavené. Ze své praxe mám dojem, že pokud se stresují ze známek děti, většinou jsou za tím rodiče nebo někdo jiný z rodiny, pro koho jsou známky důležité. 

Má smysl děti motivovat k dobrým známkám odměnami a pochvalami, nebo je lepší věřit jim, že si ten správný přístup k učení najdou samy?

Myslím, že je dobré nechat děti, aby si správný přístup k učení nalézaly samy. Líbí se mi projekt Začít spolu nebo matematika pana profesora Hejného. Přijde mi důležitější, aby se děti naučily vzájemně spolupracovat. Aby mělo každé dítě možnost se rozvíjet tak, jak potřebuje, tedy podle vlastního tempa a vlastních intelektových i osobnostních možností.

Vzdělávací program Začít spolu podporuje individuální přístup k dětem a klade důraz na to, aby se ve vzdělávání a výchově partnersky propojovalo jak působení rodiny, tak školy i společnosti. Jedním z výchovných prvků je tu například sebehodnocení, které u dětí podporuje vnitřní motivaci a chuť do učení. Hejného výuková metoda podporuje děti v samostatném a především radostném učení matematiky. Nepracuje se znalostmi klasických vzorečků, ale je zaměřena na budování mentálních schémat. Důležitějším cílem je u této metody vzdělávání výchovný efekt než to, že děti brilantně ovládnou učivo.

Jak potom zařídit, aby děti věřily nám, když jim tvrdíme, že je vzdělání důležité?

A je vzdělání důležité? V každé rodině jsou nejen jiná pravidla, ale uctívají se i jiné hodnoty. Někdo učí děti hlavně nelhat a být čestný a má to nastaveno jako velmi důležitou hodnotu. V některých rodinách se naopak lže dennodenně. Pokud si myslíme, že je vzdělání důležité, tak se tak i chováme, mluvíme o tom spolu navzájem. Ať už jako rodiče mezi sebou nebo rodiče s dětmi. Děti pak samozřejmě naše postoje, hodnoty a pravidla přejímají. 

Důvěra dětí vůči rodičům není samozřejmost

S důvěrou souvisí i fakt, že spousta rodičů chce, aby se jim dítko svěřovalo i s průšvihy ve škole, ale často za jakékoli provinění hrozí trestem či nějakým postihem. Jak přistupovat k prohřeškům či špatným známkám, aby dítě vědělo, že jsme pořád na jeho straně?

To je zase o celkovém nastavení rodiny a přístupu rodičů. Pokud děti vědí, že se nám mohou svěřit, pak nám řeknou zprávy dobré i špatné. Pokud ale vědí nebo mají důvod se obávat, že se bude mamka nebo taťka zlobit, mají pak tendenci se takové situaci vyhnout, což je přirozené. Pak se může stát, že doma něco neřeknou nebo třeba i zalžou, aby nebyl průšvih. A zejména mladší děti ještě nedohlédnou, že se na to stejně většinou přijde.

Jak tedy nejlépe reagovat na špatnou zprávu či známku, na kterou jsme jako rodiče nebyli připraveni? Ať už proto, že ji dítě zatajilo, nebo přišla zničehonic.

Záleží jak na tom, co je pro nás důležité, tak na okolnostech, jak jsme to měli my sami jako malé děti či studenti. Své nejstarší dceři říkám, že úkoly jsou její věc, a nese si za ně sama zodpovědnost. Z každého víkendu si má například psát deník, co v sobotu a neděli zažila. Minulý víkend jsme třeba přijeli z hor pozdě a už jsme šli rovnou spát. Ona si pak v pondělí ráno (chodí do 2. třídy) sama vstala a ten deník si udělala, aby to měla hotové.

Co by se podle vás stalo, kdyby si úkol nevypracovala?

Kdyby to neudělala, psát to za ni nebudu, ale ani se nebudu zlobit, holt bude mít černý puntík. Ale to má každý rodič nastavené jinak. My to necháváme hodně na dětech a věřím, že je to pro ně v životě důležité, aby se o své věci staraly samy a uměly si „hlídat“ své povinnosti. Případně aby uměly nést odpovědnost za to, když ty povinnosti nesplní, ať už dostanou pětku, puntík nebo třeba poznámku. 

Klíč k dětské samostatnosti? Důvěřujte i vy dětem

Vidím, že nemáte problém věřit dětem, že něco zvládnou samy, rozhodnou se správně a následky také unesou. Musela jste si k tomu dojít nebo to pro vás bylo přirozené?

Nebylo, musela jsem si k tomu dojít. Ale zároveň věřím, že pro někoho to může být úplně přirozené.

Připadá mi, že pro spoustu rodičů (a často i prarodičů) je tohle ale velmi obtížné a mají tendenci děti hodně zastavovat, opravovat, řídit. Jak to vnímáte vy?

Z některých rodičů mám v dnešní době pocit, že na své děti neustále dohlížejí a dělají věci za ně. Děti samy pak nemají ani možnost se spoustu věcí naučit, protože to za ně udělají rodiče. Jako příklad uvedu obyčejnou cestu do školy. Mnoho rodičů dnes vozí své děti autem, i když to mají od domova třeba jen 100 metrů.

Jak to funguje u vás?

Samozřejmě že i já děti nějak usměrňuji a myslím si, že je potřeba dávat jim jasné hranice a pravidla. U nás se například chodí spát okolo osmé, pak už nikdo nevyleze z postele. A co se řekne, to platí. Zároveň však u nás doma platí i to, že když s mužem něco slíbíme, splníme to nebo se o to alespoň maximálně snažíme. Jdeme tak dětem příkladem. Chováme se tak, jak si my myslíme, že je to správné. 

Co dítě získá, když rodiče od neustálé kontroly upustí?

Když nechám dítě, aby šlo do školy samo, sice ho nemám v tu chvíli stoprocentně pod kontrolou, ale dávám mu důvěru a věřím mu, že to zvládne. Dítě je pak díky tomu samo za sebe zodpovědné. Tedy ví, že si musí samo hlídat čas, kdy má vyjít z domu, aby stihlo být ve škole včas. Musí si nést tašku, rozhlédnout se pořádně na přechodu bez světel a na tom světelné signalizaci si zodpovědně počkat na zelenou.

Jsou právě tyhle zdánlivé maličkosti základem zdravé sebedůvěry, důvěry v sebe sama?

Se zdravým sebevědomím dětí a důvěrou člověka v sebe sama je to asi složitější. Myslím, že je moc důležité, aby děti vyrůstaly v rodině s láskou a respektem k sobě samým. Na toto téma mohu doporučit například knihu Respektovat a být respektován. A ohledně těch maličkostí… asi i ty částečně přispívají k tomu, aby byly děti šťastné.

Respektovat a být respektován je kniha kolektivu českých autorů a lektorů stejnojmenného kurzu o výchově dětí, který pomáhá rodičům naučit se partnerskému a respektujícímu přístupu jak vůči dětem, tak k sobě samým. Metoda neuznává uplatňování moci a síly, které se při konfliktech často jeví jako neúčinné a spíše poškozující. S respektujícím přístupem můžete zlepšit svůj vztah nejen s dětmi, ale i s celou rodinou či třeba s kolegy v práci.

Děti nejvíc potřebují váš čas a zájem

Jaké jsou podle vás největší prohřešky rodičů, kterými nabouráváme důvěru svých dětí?

Nerada bych, aby to vyznělo jako klišé, ale myslím, že se mnoho rodičů svým vlastním dětem nevěnuje. Opravdu si myslím, že nejvíc, co můžeme pro své děti udělat, je dát jim lásku a pocit bezpečí. Pak je zásadní, aby byl člověk pravdomluvný a autentický. Když tohle děti vidí u nás dospělých, je velká šance, že to od nás zkopírují. Velké riziko dnešní doby pak vidím v technologiích.

V čem konkrétně?

Už úplně malé děti v kočárku často koukají do mobilu či tabletu. A mnozí rodiče nemají ani představu, kolik času jejich potomci na těchto zařízeních stráví a neví ani, co tam vůbec dělají. Místo toho, aby svým dětem věnovali svůj čas, šli s nimi na procházku, hráli s nimi hry nebo něco tvořili, tak jim půjčí telefony, ať se dítka zabaví a rodiče mají chvíli klid.

Užijte si volný čas s dětmi a vyplňte ho společnými zážitky!

Kdo odpovídal na naše otázky? Mgr. Kateřina Spěváková se coby psycholožka a supervizorka věnuje jak svým klientům, tak například dětem prvního a druhého stupně na ZŠ Hanspaulka. Její čas, lásku, pochopení a péči si ale častěji nárokují její čtyři ratolesti, kterým je nyní 1 rok, 4 roky, 5,5 let a 7 a půl roku.