„Je to závislost,“ říká o plazení v bahně Veronika Dvořáková

„Je to závislost,“ říká o plazení v bahně Veronika Dvořáková

Sandra Soukupová 10. 2. 2020 Sdílet

24 hodin běžela zasněženou švédskou krajinou v –20 °C. Do toho ještě zdolávala nejrůznější překážky a bojovala s vlastními emocemi. Doběhla osmá a své umístění by na příštím mistrovství světa ráda ještě vylepšila. Veronika Dvořáková (28), naše úžasná kolegyně, běhá překážkové ultra závody na 50+ km, a to včetně slavného Spartan Race. Ten je známý především svou náročností a plazením v bahně. Co ji k tomu vede, jak zvládá skloubit tréninky s péčí o šestiletého syna a co ji zvedne z gauče, i když se jí opravdu nechce jít běhat?

Veru, co tě přivedlo k překážkovým běhům?

Vždycky mě hrozně bavily opičí dráhy, ale nakonec mě k překážkovým závodům dovedla kamarádka. Její kolega je běhal, tak jsme si řekly, že to zkusíme taky. 

Pamatuješ si ještě, jaký byl tvůj první závod?

První Spartan Race jsem běžela na podzim 2016. Byl to samozřejmě fail. Nevěděla jsem, co mě čeká, všechno bylo nové a strašně náročné. Zkoušela jsem ručkovací překážky, ale nezvládla je, takže jsem tam stála a koukala se, jak to dělají ostatní. Pak jsem to šla zkusit taky, spadla v půlce a šla udělat 30 angličáků (Na závodech se dělají angličáky za trest, když nesplníte překážku, pozn. redakce). Bylo to ale super. Jenom jsem si nedovedla představit, že někdy poběžím něco delšího než 5 km. Říkala jsem si, že ti, co běželi 20 km, jsou borci.

Co je Spartan Race?

  • Jeden z nejpopulárnějších překážkových závodů na světě
  • Má 3 základní tratě se vzrůstající náročností
    • Sprint (5 km, 20+ překážek)
    • Super (10 km, 25+ překážek)
    • Beast (21 km, 30+ překážek)
  • Ti nejdrsnější závodníci běhají v kategorii Ultra (50 km, 60+ překážek)
  • Překážky jsou různorodé, např.:
    • plazení
    • zdi
    • šplh
    • přenášení břemen
    • ručkování 
    • balanc

O tři roky později jsi běžela spartanské mistrovství světa ve Švédsku na 50+ km a doběhla osmá. Byl to tvůj nejtěžší závod?

Asi ano. Mistrovství bylo na 24 hodin systémem „odběhej, co nejvíc koleček můžeš“. To samo o sobě bylo náročné plus se k tomu přidaly místní podmínky. Běželo se v lyžařském středisku, jedno kolečko měřilo 8 km, převýšení bylo asi 600 m, do toho překážky a teplota kolem –15, místy až –20 °C. S umístěním v první desítce jsem vůbec nepočítala. Doufala jsem v top 15. 

Dokážeš při takovém závodu vůbec vnímat okolní krajinu?

Dokážu. Pamatuju si, jak jsem stála nahoře na kopci ve sněhu a koukala na to, jak se rozednívá. Člověka to strašně nakopne. Nevnímáš v tu chvíli nic jiného než to, kde jsi. Nemyslíš na to, jaké máš zaplatit složenky nebo co budeš dělat příští týden.

Říkám si, co vede maminku malého syna k tomu, aby se brodila bahnem, probíhala ohněm a zdolávala další šílené překážky. Proč to vlastně děláš?

Je to závislost. Na pocitu, který máš při závodě, na adrenalinu. Člověk je totálně vyfluslej, nechce se mu, nemůže dýchat, bolí ho nohy, má zakyselené svaly, ale adrenalin ho žene dál. A pak ten pocit, když doběhne, to je hrozně super. Na začátku si říkáš, že se ti strašně nechce, v průběhu ti běží hlavou, že už nikdy nikam nepoběžíš, a po závodě už plánuješ, kam se zase přihlásíš. 

Máš taky někdy dny, kdy se ti fakt nechce jít běhat? Jak se nakonec donutíš jít?

Právě díky té závislosti se zvednu a jdu trénovat nebo jedu na závod. 

Běh jsem na gymplu nesnášela, nenáviděla jsem těch 1500 m na oválech, které se běhaly dokola.

Přijde mi, že běžci musí být hrozní tvrďáci. Je to pravda?

Je. Musí být tvrdí. Ale samozřejmě je spousta holek, které se při závodě plazí v bahně, tahají břemena, ručkují a podobně, ale pak se převlečou, jako lusknutím prstu se změní v princezny a jdou práce.

Měla jsem na mysli i mentální tvrdost. Musíš být psychicky odolnější?

Určitě. Není to jen o svalech a o tom, co zvládne tělo fyzicky. Důležité je také to, co zvládne hlava. Strašně moc lidí hlavně na delších závodech končí právě kvůli hlavě. Když si říkáte, že už nemůžete, tak tělo v tu chvíli zvládne ještě desetkrát tolik. Musíte ho ale donutit hlavou. Když trénujete na ultra závod, nikdy v tréninku neběháte stejný počet kilometrů jako v závodě. Trénujete při nižších dávkách, protože zbytek v závodě uběhnete právě díky dobře zvládnuté psychice. 

Jak se dá hlava vytrénovat?

Je spousta lidí, kteří hlavu nepřetlačí. Trénuje se strašně špatně. Dá se to dělat tak, že vystoupíš ze své komfortní zóny a jdeš za limity. Musíš to zkoušet i v tréninku. Je to sice nepříjemné, ale funguje to.

Když překračuješ limity, dokážeš vnímat hranici, za kterou už bys jít neměla?

Tlačím se za hranu, jen když vím, že to tělo zvládne. Kdybych měla moc vysoký tep nebo mě něco bolelo tak, že bych si říkala „teď si něco utrhnu“, přestala bych. Je potřeba strašně moc vnímat své tělo. Rozhodně je blbost trénovat třeba na 5 km a pak jít na 40kilometrový závod a doufat, že to zvládnu jenom hlavou a že tělo přetlačím.

Chtěla jsi závod někdy vzdát?

Hodněkrát, ale nikdy jsem to neudělala. I když jsem třeba měla zraněnou nohu, vždycky jsem aspoň nějak dopajdala do cíle. Je normální, že chceš závod občas vzdát. Bolí tě stehna, nejsi v psychické pohodě kvůli práci nebo osobnímu životu, ale i to nakonec člověk překoná. Na ultra závodech se v člověku probouzejí emoce, které ho tíží. Bojuješ tam nejen s tratí, ale i s vlastními démony.

Funguje to jako terapie?

Funguje, mně to pomohlo udělat důležitý životní rozhodnutí. Ale není to samozřejmě pravidlo.

Je hezký říct „vstal jsem z gauče a šel na závod“, ale je špatný to dělat, když fakt vůbec nesportuješ. Tělo to může strašně zničit a poznamenat na hodně dlouhou dobu.

Pomáhají ti zkušenosti ze závodů v běžném životě?

Na to jsou dobré hlavně extrémní závody, které jsou náročné délkou nebo podmínkami. Když víš, že zvládneš tohle, kdy ti šlo třeba i o život, tak pak už tě nerozhodí dopravní zácpa nebo to, že přijedeš někam o deset minut později. V porovnání s tím jsou to hrozně nepodstatné problémy.

V roce 2018 jsi absolvovala neuvěřitelných 23 závodů jen v rámci Spartan Race. Můžou tě závody ještě něčím překvapit?

Každý závod je jiný, pokaždé mě něco překvapí. V roce 2018 jsem dohromady se Spartanem zaběhla asi 45 závodů.

Je hodně lidí, kteří ve svém nabitém programu nenajdou ani chvilku pro sebe. Jak dokážeš skloubit závody s prací, péčí o syna a tréninky?

Je to takový, jaký si to uděláš. Musíš samozřejmě spoustu věcí omezit a nějak si to nastavit, ale vždycky to jde. Mám to trochu jednodušší v tom, že máme střídavou péči, takže ve volném čase můžu trénovat. Na některé závody jezdí syn se mnou a zaběhne si dětskou kategorii. Chodíme spolu běhat nebo na lezeckou stěnu. Teď jsem ale množství závodů hodně osekala. Letos se chci víc zaměřit na výsledky a víc si závody vybírat, třeba zahraniční nebo mistrovství. Omezuji tedy jejich počet a soustředím se na přípravu a výkon. Předchozí tempo bylo náročné, protože člověk nestíhá regenerovat, nemá už moc čas na nic jiného, nestíhá ani pořádně trénovat, protože buď odpočívá před závodem, nebo po něm.

Co jsi ve svém životě musela změnit, když jsi začala aktivně závodit?

Primárně jsem musela vstávat dřív (smích), abych mohla trénovat ve dvoufázi (trénink ráno a večer, pozn. redakce). To je největší peklo. Nedá se taky každý večer pařit, nemůžeš se opít před závodem ani si dát alkohol po závodě nebo těžkém tréninku, protože zpomaluje regeneraci. Ale není to tak, že bych nemohla pít vůbec, musím jen najít rozumnou míru.

Hlídáš si jídelníček, nebo sníš klidně i kachnu s knedlíkem?

Nejím moc českou kuchyni, takže v tomhle to mám jednoduché. Nejím smažené věci, fast foody a tak. Nemusím se tedy moc hlídat, ale kvůli tréninkům mám velký hlad, takže se snažím to doplňovat (smích).

Základ je dělat shyby, běhat a posilovat. Úchop prstů se zase naučíš na lezecké stěně. 

Jak často trénuješ, aby ses udržela ve formě?

Pořád si zkouším nastavit model tréninku. Zkouším na sobě, co funguje a co nefunguje. Zkoušela jsem hodně navýšit objemy tréninku, ale na běhu to bylo znát, hodně mě bolely nohy. Teď jedu v systému, že mám jeden den úplně volný, zbylých 6 dní v týdnu trénuju. Tréninky jsem ale hodně rozložila. To znamená, že když mám těžký trénink na nohy, tak pak při dalším tréninku tahle partie odpočívá a já se věnuju třeba úchopu. 

Umíš i lenošit?

Je to těžké, protože neumím úplně nic nedělat. Dnem nicnedělání si ani neodpočinu. Mám radši aktivní odpočinek – procházky, výstavy, ale umím si občas lehnout i k Netflixu a koukat na film. 

Sportovala jsi předtím, než jsi začala běhat, nebo jsi do závodů skočila rovnou z gauče?

Nebyla jsem úplně gaučák, ale nikdy jsem neběhala. Běh jsem na gymplu nesnášela, nenáviděla jsem těch 1500 m na oválech, které se běhaly dokola. Jezdila jsem na inlinech, ale to bylo všechno, co jsem dělala na nohy. Věnovala jsem se ale sportům na ruce – potápění, plavání, jachtingu. Když jsem začala běhat překážkové závody, ruce šly relativně rychle nahoru, s nohama to bylo horší.

Chodí na závody i lidé, kteří nejsou dobře připraveni a pak odpadnou?

Je jich tam strašně moc. Je hezký říct „vstal jsem z gauče a šel na závod“, ale je špatný to dělat, když fakt vůbec nesportuješ. Tělo to může strašně zničit a poznamenat na hodně dlouhou dobu. Na náročnější běžecké kategorie musíte opravdu pravidelně trénovat, abyste se nezničili. Lidé, kteří nesportují, se na sprint (5–6 km) dokážou připravit zhruba za 2–3 měsíce. Měli by uběhnout aspoň těch 5 km a chodit posilovat do fitka.

Ukázat fitness ve vašem okolí

Jak se dají trénovat specifické překážky? Můžeš si je někde vyzkoušet předem?

Můžeš jet na tréninkové kempy a vznikají i speciální gymy, třeba Predator Gym v Plzni. Tam se specializují vyloženě na překážkové závody. Strašně moc lidí si překážky vyrábí i doma na koleni. Základ je dělat shyby, běhat a posilovat. Úchop prstů se zase naučíš na lezecké stěně. 

Je nějaká překážka, na kterou se vyloženě netěšíš?

Mám trochu problém s hodně vysokými zdmi, které se musí vybíhat, protože nejsem úplně nejvyšší. Také mě děsí rybí schůdky. To jsou takové trny zavěšené nad sebou, mezi nimi je natažená volná hrazda, kterou držíš v rukou. Pomocí shybu musíš vyskočit a tu hrazdu posunout o patro výš. Takhle postupně vyskáčeš až nahoru. To úplně nemusím.

V Česku se nedá překážkovými závody uživit, v zahraničí ano. U nás je to těžké se sponzory, zatím běhy moc nepodporují, a když už, tak dávají spíš pár věcí než peníze.

Co tě na závodě nejvíc štve?

Nic, co se týče překážek nebo terénu. Vadí mi ale, že závody začínají být komerční. Je to vidět na zavádění nových pravidel. Je to víc o penězích než o radosti, která byla na začátku. U některých lidí je to taky hodně o egu. Prezentují, co dokázali a jak jsou dobrý. Hodně to podporují sociální sítě, spousta lidí to dělá kvůli medailím a fotkám na instagram a facebook.

Běháš i týmové závody?

Spartan jsem běžela v týmu jen jednou na mistrovství Evropy, to jsme byly tuším šesté. Byl to čistě holčičí tým. Chtěla bych zkusit i jiné týmy, ale to jde jen na některých závodech, překážkové běhy jsou hodně individuální sport. V týmu řešíš spolupráci s ostatními a musíš se vyrovnat s tím, že pokud se někomu něco nepovede, nesmíš mu nadávat. Musíš to prostě vzít stylem „nevadí, pojď, dáš to znova“. A musíš se umět vyrovnat i s tím, že třeba kvůli tobě přijdete o umístění. To je na tom týmovém běhu nejtěžší, dochází ke střetu eg.

Dá se běháním překážkových závodů uživit?

V Česku ne, v zahraničí ano. V Česku je to těžké se sponzory, zatím běhy moc nepodporují, a když už, tak dávají spíš pár věcí než peníze. V Americe to funguje jinak, tam stačí být vidět na sociálních sítích nebo se umisťovat na předních místech, pak se z toho dá normálně žít.

Jak dlouho může člověk takhle běhat?

Řeklo by se, že kariéra končí brzo, ale ono to tak není. Dobrým příkladem je naše nejlepší česká běžkyně Zuzka Kocumová. Je jí přes 40 let, má asi půlroční miminko, teď se vrátila zpátky k závodění a je ještě lepší než byla. Dalším příkladem je Francouzka Myriam, které je tuším 41 let, a uběhá úplně všechny. 

Z jakého úspěchu máš největší radost?

Z mistrovství ve Švédsku, byla to další meta, kterou jsem překonala. A vím, že jsem měla prostor pro zlepšení. Těší mě, že jsem to nevzdala a vydržela kroužit celou dobu. Úspěch je pro mě každé vítězství, ale někdy je úspěchem nejen umístění, ale i to, že zvládnu překážku, kterou jsem dřív nezvládla, nebo ji překonám za mokra. Úspěch je i to, že běžím rychleji, a velkou radost mám z toho, když vidím lidi, kterým jsem pomáhala sestavit tréninky, jak se zlepšují a posouvají dál.

Jakou radu bys dala lidem, kteří chtějí začít běhat nebo jinak sportovat, ale nevědí, jak na to?

Nejdůležitější je začít! První krok je vždy těžký, ale s každým dalším je člověk silnější a odhodlanější. Důležitá je nejen vůle to nevzdat, správná motivace a touha překročit svoje limity, ale také podpora, ať už partnera, rodiny, nebo přátel.

Sandra Soukupová

Sandra Soukupová

Co bych vám na sebe tak práskla? :) Mám ráda zmrzlinu, cestování, hory, jízdu na kole a lego. Jako malá jsem chtěla být zpěvačkou, právničkou, doktorkou, majitelkou restaurace nebo třeba popelářkou. Nakonec vyhrálo psaní a nelituji, protože mně i čtenářům rozšiřuje obzory, což je skvělé.