Na kafe s Luckou Zíkovou ☕

Umí psychologové číst myšlenky? Co má práce s psychologií společného? Je možné najít pomoc i ve Slevomatu?💙Čtěte v následujícím rozhovoru👇

Kdo je vůbec Lucka?

Ahoj, jsem Lucka a kromě toho, že pracuji ve Slevomatu, jsem také studentkou psychologie. Kdyby se mě někdo ptal na to, jaké jsou mé koníčky, tak odpovím stejně – je to psychologie (a taky origami, kafe a gin).

Co se týče práce ve Slevomatu, tak v tuhle chvíli jsem na zákaznické, kde mám na starosti zejména školení nováčků. Věnuji se také komunikaci s kolegy, kterým říkáme pracovně “pomocníci” – jsou to kolegové z firmy nebo holky na mateřské, které ve Slevomatu pracovaly. Když je na zákaznické nestíhačka nebo potřeba, tak nám pomohou. 

Pověz nám o své cestě Slevomatem.

Celé to začalo před 3,5 lety, kdy jsem se rozhlížela po brigádě ke škole. Pro mě to tehdy byla perfektní možnost, jak si při škole vydělat nějaké peníze. Kdyby však šlo jen o ty peníze, tak už jsem asi jinde, protože bych hledala uplatnění v oboru. Slevomat mě ale hrozně baví, a proto jsem tady pořád.

Zpočátku jsem obsluhovala zákazníky na e‑mailu, chatu, telefonu. Nyní už jsem hlavně školitel. Mám na starosti, aby bylo o nováčky dobře postaráno, aby se u nás cítili dobře, aby dostali všechny informace/materiály, a zároveň to saturuje moji lásku k psychologii.

Zmiňovala jsi, že ve Slevomatu pracuješ přes 3,5 roku. Lidé v mladém věku často střídají práci, co je pro tebe „to“, co tě ve Slevomatu a na zákaznické drží? 

Jsou to LIDI. Lidi a firemní kultura, která mi dost sedne. Dokonce se mi jednou stalo, že jsem se přišla do kanceláře s pytlíkem bonbónů rozloučit, jelikož už jsem nedokázala kombinovat dva bakaláře s prací a bylo třeba jednu z aktivit upustit. V kanclu jsem ale viděla ty lidi, takže to nakonec nedopadlo no. 😀 Vlastně jsem nedokázala ze Slevomatu odejít. Druhá důležitá věc je, jak funguji v kontaktu se svými nadřízenými. Dávají mi obrovskou volnost a možnost učit se něco nového. Je pro mě strašně cenné, že se na všem domluvíme. Vždycky, když přijdu s novým „výmyslem“ nebou aktivitou, tak dostanu zelenou, čehož si hrozně vážím. To je určitě důvod proč jsem tady.

Sice pořád nemáš za studiem finální tečku, ale už máš v oboru poměrně bohatou praxi. Můžeš nám shrnout, co to doposud obnášelo?

Člověk si často myslí, že by ho něco bavilo dělat, ale dokud to nezkusí, tak to reálně neví. Proto jsem si chtěla vyzkoušet různé oblasti. Zkusila jsem si dělat osobní asistenci u holčičky s autismem.

Také jsem dva roky dobrovolničila v krásném projektu, který se jmenuje Dobroduš. Spočívá to v tom, že člověk je “kamarádem” někoho s duševním onemocněním, typicky velmi závažným. 

Kromě toho jsem si udělala výcvik od ministerstva školství v krizové intervenci. Výcvik, který člověka opravňuje pracovat na lince bezpečí nebo v krizovém centru. Je to práce, která obnáší akutní pomoc v krizových situacích. 

V rámci studia máme také předepsané velké množství stáží. Navštívila jsem třeba pedagogicko-psychologické poradny, kde jsem si vyzkoušela vyšetřovat děti. Pracovala jsem u školního psychologa.  Pomáhala jsem také v krizovém centru RIAPS, kde jsem na lůžkovém oddělení pracovala s lidmi v akutním stavu. Byla jsem také v dětském krizovém centru, které se zaměřuje na děti, které mají zkušenost například s týráním,   sexuálním zneužíváním, kyberšikanou.

V dobrovolničení jsem pak pokračovala v trochu jiném typu projektu – „Dělám, co můžu“, což byl projekt, který vznikl pro osoby zasažené onemocněním COVID 19. Člověk si mohl vybrat ze seznamu terapeutů (z řad psychoterapeutů, psychologů nebo právě studentů posledních ročníků psychologie), kteří byli ochotni tuto službu poskytovat zdarma. Z počátku se na mě obrátilo pár lidí a časem to bylo jako „sněhová koule“ a bylo jich víc a víc. 

Často lidé znají psychoterapii pouze z filmů  a pojí se s ní i řada stereotypů. Jaké stereotypy to jsou a jaká je ve finále realita?

Se stereotypy se v praxi setkávám poměrně často. Věc, která mě dráždí nejvíc, je stigma typu: „Pokud jdu za terapeutem, tak jsem rozbitý nebo nemocný.“ Toto je věc, která je ve společnosti hodně zakořeněná, a je to velká škoda, protože tak to vůbec nemusí být. 

Druhý stereotyp je to, že psycholog umí číst myšlenky, což je hrozně vtipné 😄 Často se setkávám s tím, že někde v hospodě řeknu, že se věnuji psychologii a všichni najednou přestanou mluvit. Někteří řeknou: „Ježišmarja, tak to já už nebudu nic říkat, abys mě neanalyzovala.“ Také se setkávám s reakcí typu : “ Nekoukej na mě tak, určitě teď víš, na co myslím.”                                     

V rámci koronavirové situace se lidé začali vyrovnávat s něčím, co dosud nezažili. Jak to vidíš z pohledu terapie? Co byl v „koronadobě“ ten největší problém?

Nedá se to generalizovat, statistiku po ruce nemám. Z toho, co řeším já, bylo patrné, že na jaře (v první vlně) byl častým tématem strach z onemocnění. Teď se témata týkají více strachu z toho, co budeme dělat. U starších lidí jsou to myšlenky typu : “Co když už nikdy neuvidím vnoučata?”, lidé v produktivním věku zase řeší, jak to zvládnou finančně.  Žijeme ve velké nejistotě. Po krátkou dobu byli lidé schopni nejistotu nějak snášet. Teď, když už to trvá dlouho, tak je strach pořád téma, ale mám pocit, že obsah obav se u mnohých posunul jiným směrem.

Druhá oblast řešení jsou partnerské vztahy. Tam to eskaluje tím, že jsou lidé stále spolu, nebo naopak spolu být nemohou.

Myslíš si, že pracovní psychologie je zanedbávaná oblast? Vidíš důležitost v tom se jí vůbec věnovat? (vždyť je to přece jen práce)

Toto můžeme určitě zařadit do kategorie stereotypy a mýty o psychologii! 😄

Proč bychom se psychologií měli zabývat? To je úplně jednoduché! Tam, kde jsou lidé, tam jsou nějaké starosti. Zvlášť, když ti lidé potřebují spolupracovat. Já za sebe to vnímám tak, že člověk, který někde pracuje, není pouze zaměstnanec, ale je to člověk se svými starostmi. V práci přece jen trávíme hodně času. Můžeme mít a máme nějaké své trable, osobní problémy, starosti. Nemusí jít o nějakou obrovskou “tragédii”, může to být naopak i maličkost. Ale i “maličkost” může daný člověk prožívat jako náročné období, a to se chtě nechtě projeví v jeho pracovním výkonu.

Lidé v práci také působí na své okolí, a to například v týmových spolupracích. Když nám není dobře, tak se těžko budují vztahy. I v práci lidé řeší problematické vztahy. Když se k tomu přidají jejich osobní trable, tak to často dopadá i na práci. Mnohdy je člověk zabraný do svého problému a je těžké od něj poodstoupit a najít si ono řešení sám. Právě pro tyto případy je tu psycholog. Ne proto, aby dával nějaké rady, co si přečetl v knížce, ale proto, aby tu pro  člověka byl a on si svými problémy neprocházel sám.

My se teď ve Slevomatu na toto téma snažíme zaměřit. Doba je zkrátka „pod psa“. Co bys mohla kolegům ve Slevomatu přinést, aby se cítili v psychické pohodě?

Doposud jsem tyto aktivity provozovala hlavně mimo práci a to je možná škoda.  V projektu “Dělám co můžu” jsem konzultovala pracovní témata a mám pocit, že i u nás ve firmě je fajn mít možnost se na někoho obrátit.

Myslím si, že hlavní přínos může být zejména pro ty, kteří si o svých potížích chtějí s někým promluvit a dává jim smysl, že to bude:

• někdo nezaujatý
• někdo, kdo není jeho nadřízený
• někdo, kdo o tom nebude s nikým mluvit (protože to je součást psychologické etiky)

Prostě člověk, který je velmi snadno po ruce a může poskytnout prostor pro to se nějak vyjádřit a třeba se i poradit, co s tím udělat dál.

U zátěže mírnějšího charakteru je složité si říct, kdy je ten správný čas za někým zajít. Často se setkávám s tím, že mají lidé pocit, že řeší jen nějakou “maličkost”, a proto nemají “právo” se na někoho obrátit. To je „blbost“. Důležité je to, že tomu člověku není dobře a chce o tom s někým mluvit. Kontaktovat odborníka včas je vhodná forma prevence. 

Abychom si to dokázali představit… Jak může taková konzultace probíhat? 

Není možné říct obecně, jakým způsobem se s problémem bude pracovat.  Většinou to začíná tak, že člověk sdělí, co se mu děje. Nejde jen o faktické záležitosti typu “utekl mi pes” nebo “štve mě manžel”. Bavíme se o celkovém kontextu. Někdy mi taky lidé říkají “prostě mi není dobře”. To pro každého může znamenat něco jiného a je třeba to mít na paměti. Pro někoho to znamená, že nemůže spát, pro jiného třeba to, že je v práci extrémně nervózní. Někdo třeba špatně jí, protože má sevřený žaludek. Toto jsou věci, o kterých se s člověkem ve finále bavím. Není to o tom, že bychom si říkali nějaké zázračné formule, které to vyřeší. 

Řada lidí se zkrátka v pocitech nechce „babrat“ a k uklidnění jim pomáhá například běh. Je i pro takové osoby při psychoterapii prostor?

I s lidmi, co se nechtějí „babrat v pocitech“ se dá pracovat tak, aby to pro ně bylo přínosné. Konzultovala jsem s lidmi, kteří byli hodně matematicky a analyticky zaměření a našli jsme cestu. Lidem takového ražení je často příjemné mluvit o tom, jak to fyziologicky funguje v těle, nebo jak to funguje na neuronální úrovni. 

Pokud člověku pomáhá běh, tak super. Když už víme, co funguje, tak se o to můžeme opřít a hledat další způsoby, jak se vyrovnat s nějakou zátěžovou situací. Je vždy nutné se přizpůsobit tomu, co ten člověk potřebuje, a od toho to slouží.

Když tě bude někdo z kolegů po přečtení rozhovoru chtít kontaktovat, jak to může udělat?

Ve slevomatím gmailu mě můžete hledat jako Lucii Zíkovou, klidně využijte e‑mailu nebo chatu. Detaily už společně doladíme. 🙂

Je ještě něco, co bys chtěla na závěr dodat?

Pokud vás něco trápí a zajímá vás, co by se s tím dalo dělat, určitě se ozvěte. 😊

Pokud vás ale něco trápí a nezajímá vás, co já bych s tím mohla udělat, tak nedávejte vědět mně, ale dejte o tom vědět alespoň někomu jinému. Nekašlete na sebe. Starat se o to, abychom se cítili dobře, je stejně důležité jako  starat se o své tělo. I kdybyste měli pocit, že psycholog/psychiatr je někdo, kdo vám nikdy nemůže pomoct, tak se svěřte alespoň kámošovi nebo komukoliv jinému, komu důvěřujete, protože je fakt důležité nebýt na to všechno sám.