„Kdybych mohla, tak to budu dělat furt!“ řekla po tandemovém seskoku 71letá Jana

„Kdybych mohla, tak to budu dělat furt!“ řekla po tandemovém seskoku 71letá Jana

Mirka Jaroševská Sdílet

Dvakrát jí počasí nepřálo a do třetice všeho dobrého poprvé v životě vyskočila z letadla. Přečtěte si, na co „slevomatí babička“ během pádu myslela, jaké bláznivé sporty už vyzkoušela a v čem tkví její akční duch a neutuchající energie. 

Tak to konečně vyšlo! Jaké to bylo?

Senzační! Jeli jsme zhruba v 7:00 a trošku pršelo. U letiště Líně se už obloha začala roztrhávat, tak jsem byla v sedmém nebi a říkala si: „Pánbůh se nade mnou smiloval!“ 

Viděla jsem instruktora, se kterým jsem měla skákat minule, kdy jsem byla oblečená, ale nic z toho kvůli bouřce nebylo. Tentokrát jsem na něj volala: „Ahoj Pavle! To jsem ráda, že tě vidím, že mě vezmeš do tandemu.“ Také se těšil. Nejdřív jsem vyplnila papíry, pak jsem se oblékla do kombinézky a Ríša Müller mi podal ruku jako nějaké dámě. Byla jsem tak natěšená, připravená a přála si, ať už jsem v letadle.

V letadle jsem pak utěšovala jednu mladinkou slečnu, která trochu natahovala. Říkám jí: „Vždyť máš tandem, nemusíš se ničeho bát. To jsou kluci zkušení. Podívej se na mě, na starou babku!“

A jak probíhal samotný skok?

Dala jsem lokty dozadu, hlavu jsem měla dát nahoru, ale byla jsem zvědavá, tak jsem chtěla kouknout dolů, na což mě Pavel upozornil, že musím ještě chvíli vydržet. Tak jsem si říkala, co se děje, já už jsem venku a taková chvilička. Já bych potřebovala alespoň půl hodiny, abych měla rozhled z ptačí perspektivy, tohle trvalo asi 7–8 minut.

A byla to nádhera, každému doporučuji. Mladým, starým, ať si skočej. Ať si koupěj voucher na Slevomatu! To jsem tam taky řekla všem – jsem tam nahodila udičku.

Takže jste se vůbec nebála?

Ne, vůbec. Vůbec žádný strach, nic ve mně nebylo. Když jsem skočila s tím instruktorem, skrčila jsem nohy, udělala jsem to, co chtěl, a když jsme letěli dolů, tak jsem jen roztáhla ruce. Udělal s náma výkrut o 180°, 360°, vlastně jsme se protáčeli. Pak mi řekl, že budu řídit padák. Tak jsem to vzala do svých rukou já. Levá, pravá a dělali jsme vlnobití, krásné vlnobití. Jednou, dvakrát, třikrát. Celou dobu jsem poslouchala pokyny.

Během toho pádu jste si povídali? To bylo slyšet?

Ano. On měl sice helmu, ale vždycky mi poklepal na rameno. Já se ho ptala, jestli můžu támhleto a támhleto, a on jen: „Jó, klidně.“ Poklepal levou, pravou a bylo. Mluvit se musí trochu nahlas, ale slyšet je dobře.

Paní Janičko, co na to řekla Vaše rodina?

Když jsem to oznámila nejstaršímu synovi, tak se na mě podíval a řekl: „Fakt jo?!“ Řekla jsem mu, že jsem dostala voucher k narozeninám. Synové chtěli jet se mnou, ale bohužel jim to časově nevyšlo, byli v té době mimo ČR.

Ti museli čubrnět.

No, to víš, že jo. Dva synové skákali, znali to, tak mi řekli: „Jdi do toho, mami. Jdi do toho! Neboj se!“

Víte, z jaké výšky jste skákala?

4200 metrů. A dopad byl dobrý. Na zadeček. No sice jsem se ploužila trošku, jako když jedeš po mokré trávě, ale v pohodě. Akorát při tom seskoku to s tebou trošku cukne, když skáčeš z toho tichého vzduchu do toho větru a rozevírá se padák, ale nic jiného, úplná pohádka. 

Skákala jste poprvé. Skočila byste znovu?

To bych skočila. Na mou duši. Kdybych mohla, tak to budu dělat furt!

A jak jste se cítila v ten moment, než jste vyskočili z letadla?

Úplně normálně, mně to vůbec nepřipadlo. Úplně pohoda, nic nebylo. Akorát ten vzduch, který jsem dostala do pusy a do nosu, ale to člověka přejde. Ale jinak vůbec nic negativního.

Jak dlouho jste stoupali?

To já neodhadnu. Možná 8–10 minut. To je stará andula, ta to má těžší, protože je to dvouplošník. Ale neslyšela jsem hučení motoru, nic. Když se letí normálním letadlem, je to daleko horší než ve sportovním.

Co z toho všeho od začátku po konec byl největší zážitek?

Největší zážitek pro mě byl, když jsem vyskočila z letadla, padala a viděla před sebou krásné sluníčko, malé domečky, hrad, řeky. Když se blížíš k zemi, tak nad světem letíš jako ptáče, vznášíš se… Bylo to pro mě úplně božský.

Myslíte si, že jsou adrenalinové sporty pro všechny?

Pokud není člověk nemocný s dýcháním nebo se srdcem, tak bych řekla, že je to pro všechny. Vždyť podívej. Mně je 71 a nebojím se. A prožila jsem rakovinu. Takže já se ničeho nebojím. Člověk musí mít pozitivní pohled na všechno.

To je to, co vás udržuje v kondici? Pozitivní mysl?

Ano. Ale sportuju dál. Furt něco dělám. Pokud nemám nějakou domácí práci, tak se věnuji sportu, třeba jezdím na kole, na kolečkových bruslích…

Máte v plánu nějaký další adrenalinový zážitek?

No bungee jumping bych nechtěla, to bych se možná bála. Spadnout volným pádem do nějaké díry, to bych asi nechtěla. Jinak mě baví všechno.

Možná bych chtěla vyzkoušet sama slétnout padákem. Ale to chce kurz a vše mít perfektně naučené. 

Prozradíte mi, co nejbláznivějšího jste v životě udělala?

Nejbláznivější byla dvojkolka, na koloběžce jsem taky jezdila. Na motorce jsem jezdila, na harleyi, rallye jsem jela s klukama ve škodovce, když jsem byla mladší. 

Když se ještě vrátím k tomu seskoku, je něco, co Vás překvapilo, co jste nečekala?

No, že je to taková rychlost, že je to vlastně za chviličku hotové. Já bych chtěla letět i výše, ale to už musíš mít masku, aby se dalo dýchat. 

A když se skok kvůli počasí dvakrát odložil, nepřešla Vás chuť?

Nepřešla. Já si říkala, že do třetice se to musí vyplnit, a také se to povedlo. Spíš jsem byla smutná, že to neklaplo. A teď potřetí jsem ráno koukala na telefon, když pršelo, jestli mi nepošlou zprávu: „Jano, nekoná se…“ Ale naštěstí nic nepřišlo.

Co Vám běželo hlavou při samotném seskoku? 

Já jsem myslela na tu krásnou přírodu a na to, jak máme krásný náš český kraj. Kdybych letěla někde v Americe, kde jsem žila, tak bych letěla pouze někde nad pouští, anebo helikoptérou nad kaňony. Ale tady vidíš ty malebné vesničky, každá střecha jiná…no naše země je překrásná. To mě lákalo a to mě nadchlo. Já jsem takový vlastenec, patriot. Měla jsem možnosti zůstat v zahraničí. Ale ne, já jsem se narodila v Praze, já budu tady!

Co byste chtěla vzkázat lidem, kteří by chtěli skočit, ale bojí se?

Aby se vůbec nebáli. Aby věřili tandemistovi, který to vede, který je poučí. I když z toho letadla skočí a bojí se, vždycky je tam pomoc, která poklepe na rameno a řekne: „Tohle udělej a tohle, neboj se.“ Jsi zachycená u toho tandemisty, takže se vůbec nic nemůže stát. Doporučuju všem.

A poslední otázka. Prozraďte nám, jak si uchovat akčního ducha?

Já jsem pozitivní člověk. Takže být pozitivní a brát všechno s nadhledem, ne se stresovat. Já mám tři kluky a teď se stresovat co támhle s tím bude a co támhle s tím bude, vůbec ne, ona to ta příroda všechno udělá sama. Když mě něco trápí, pokecám si, ale vůbec se nestresuju. A vůbec, když něco nejde teď, tak to půjde později. 

Mirka Jaroševská

Mirka Jaroševská

Jsem holka z Moravy, která miluje svoji rodinu, zvířata (obzvlášť ta svoje) a knížky. Mám ráda zasněžené Vánoce s horkým kakaem v ruce a bouřky za teplého letního dne. Zbožňuju tanec a zpěv a kreslení i jiné tvůrčí práce a ve volných chvílích fakt moc ráda peču. (Ale musí to pak někdo fakt moc rád jíst.) A když nejsem líná psát a fotit, ráda bavím lidi na Instagramu právě jako "Holka z Moravy".