Už rok vozí potřebným lidem jídlo zdarma. Jak funguje Breakfaststory?

Už rok vozí potřebným lidem jídlo zdarma. Jak funguje Breakfaststory?

Barbora Kejvalová 2. 5. 2021

Pomoc na druhou a dost možná i na třetí. To je Breakfaststory. Seniorům a samoživitelům, kteří třeba přišli o střechu nad hlavou nebo se starají o nemocné děti, už více než rok vozí zdarma obědy a spolu s nimi pocit, že na to nejsou sami. Jídlo pro ně vaří v sociálních podnicích, čímž další skupině potřebných osob dávají práci. A k tomu rozjeli e‑shop s výrobky z chráněných dílen z celé ČR. O kráse, jednoduchosti i náročnosti pomáhání jsem si povídala se zakladatelkou platformy Lucií Hyblerovou.

foto: Karol Pružinskýfoto: Karol Pružinský

V Breakfaststory se zaměřujete na pomoc seniorům a samoživitelům, kteří to mají ještě těžší než „běžní“ senioři a samoživitelé. Co si pod tím představit?

Jedná se o seniory v sociální tísni, kteří například v době covidu přišli o střechu nad hlavou, o seniory-pěstouny, kteří se starají o malé děti, o seniory s dospělými hendikepovanými dětmi a seniory s kombinovanými problémy – jak sociálními, tak zdravotními. Stejně tak vybíráme samoživitelské rodiny. Pomáháme primárně tam, kde je vážně nemocné dítě či děti, nebo tam, kde je nemocná maminka a na dlouhodobé nemocenské a bez alimentů je pro ni náročné utáhnout rodinný rozpočet.

Tyto skupiny mi přijdou opravdu velmi potřebné a naše státní podpora bohužel často nezohledňuje jejich tzv. multiproblémovost. V reálu to znamená, že třeba nedosáhnou na všechny typy příspěvků, i když na ně mají nárok.

V takových rodinách musíte vidět velkou bolest a únavu. Jaké jsou vaše návštěvy?

Máme například jednu seniorskou samoživitelskou rodinu, kde se paní stará o nehybného syna a už jí docházejí síly. Vyběhat vše, když je vám 80 let, nonstop pečovat o padesátileté nehybné dítě a nemít finanční prostředky na ošetřovatelku, to je životní situace, která nejde popsat. Zasáhne vás, až když jste přímo v té rodině a uvědomíte si, kolik tíhy, ale i péče dokáže unést lidská láska. Neumím si jinak vysvětlit, jak by tyto rodiny fungovaly.

foto: Karol Pružinskýfoto: Karol Pružinský

Takže pokud je v mých možnostech nést aspoň 1 % jejich tíhy na svých bedrech a šetřit jim síly či finance aspoň bezplatným jídlem nebo jinou materiální pomocí či psychickou podporou, vždy to bez váhání udělám. Je to pro mě stejně normální, jako kdybych byla svědkem autonehody. Zkrátka musíte pomoct… Jejich životní zranění a úděl si zaslouží nejen náš obdiv, ale zejména podporu. Vytrvalou, upřímnou a bezpodmínečnou.

Cítím za naše klienty obří zodpovědnost a nechci je zklamat, jelikož zklamání byl u většiny z nich jejich denní chleba, a já jim chci ukázat, že s námi, s Breakfaststory existuje naděje.

Zmiňujete důležitost dlouhodobé pomoci. Přispívat někam pravidelně ale zatím v ČR není moc běžné. Spousta lidí se „vykupuje“ jednou poslanou DMSkou před Vánoci. Jak v tomto směru pracujete vy?

Kampaň Potěš obědem jsme spustili 16. 3. 2020 a v našem rozvozovém seznamu jsou někteří lidé od úplného začátku. To znamená, že od nás dostávají bezplatné obědy už více než rok. Ono je fajn vozit někomu jídlo jeden týden, ale příliš mu to nepomůže. Když chcete, aby pomoc měla dopad, musíte si vyhrnout rukávy a podporovat dlouhodobě. Jen poté dokážete člověku ulevit, vytvořit pro něj pocit bezpečí, získat jeho důvěru, že tam pro něj opravdu nezištně jste. Bezplatným jídlem to pouze začíná, ještě důležitější je ta vzájemnost, kterou naši klienti pociťují. A my spolu s nimi.

Proto si sakramentsky rozmýšlím, koho na seznam přidáme. Cítím za naše klienty obří zodpovědnost a nechci je zklamat, jelikož zklamání byl u většiny z nich jejich denní chleba, a já jim chci ukázat, že s námi existuje naděje. Může to znít banálně a pateticky, ale je to opravdu tak.

foto: Milan Jarošfoto: Milan Jaroš

Jak se člověk do vašeho seznamu dostane?

Vytvořili jsme si praktický nástroj – síť neziskových organizací a odborů sociální péče. S potřebnými klienty se na nás obracejí právě sociální pracovníci a instituce a díky nim může být naše pomoc perfektně zacílená. Lidé se nám ale ozývají i individuálně, třeba když se o nás doslechnou od sousedky nebo známého. Každý u nás dostane odpověď a péči, kterou si zaslouží a kterou dokážeme zprostředkovat.

V tuto chvíli nám pod rukama „prošlo“ už 2500 osob, na kontě máme víc než 25 tisíc rozvezených obědů. Je to velké číslo, ale svírá mě úzkost, když si uvědomím, že potřebných je mnohem více. Jen v Praze se podle mých odhadů určitě jedná o tisíce dalších lidí.

Zasáhne vás, když jste přímo v té rodině a uvědomíte si, kolik tíhy, ale i péče dokáže unést lidská láska. Neumím si jinak vysvětlit, jak by tyto rodiny fungovaly. Takže pokud je v mých možnostech nést aspoň 1 % jejich tíhy na svých bedrech a šetřit jim síly či finance aspoň bezplatným jídlem nebo jinou materiální pomocí, vždy to bez váhání udělám.

foto: Milan Jarošfoto: Milan Jaroš

Dovezený oběd pro vaše klienty často neznamená jen jídlo, ale i pocit, že na nich někomu záleží. Jak tuto pomoc vnímají?

Budu konkrétní. O Velikonocích jsem při rozvozu obědů navštívila naše nové klienty z řad seniorů v sociální tísni, kteří žijí na sociální ubytovně. Už jsem viděla leccos a vždy si říkám, že mě máloco dokáže překvapit, ale jsem ráda, že se pletu. Protože tady jsem na pár metrech čtverečních viděla, jak může vypadat upřímná lidská radost. Spolu s obědy jsem přivezla respirátory a velikonoční čokoládové zajíčky. Paní Věra, které je necelých 80 let, byla tak dojatá, až se jí leskly slzy v očích. A já si v duchu říkala „Vždyť to je jen zajíc…“ Nikdy bych nevěřila, kolik radosti může jeden zajíc z čokolády přinést. Svěřila se mi, že čokoládu nedostala od doby, co byla malá.

S chutí mi ukázala každý kout svojí maličké garsonky a byla pyšná, že – jak sama řekla – konečně získala od města slušné bydlení. Přes 20 let žila po azylových domech ve sdíleném pokoji s dalšími ženami. Vlastně mi připomněla můj vlastní pocit, když jsem se v 25 letech přestěhovala do své první garsonky. Rozdíl mezi námi však byl ten, že jí při stěhování do jejího prvního bytečku bylo necelých 80 let. A nutno dodat, že měla naklizeno jako v klícce. Takže je to jednoduché – můžeme takto darovat radost, pohlazení, pocit, že dobro je a že se neztratilo.

Lucie Hyblerová na návštěvě u paní Věry (foto: Karol Pružinský)Lucie Hyblerová na návštěvě u paní Věry (foto: Karol Pružinský)

Obědy pro vás vaří v sociálních podnicích, čímž projekt získává další rozměr – zajišťuje práci potřebným osobám. Kde a co vaříte a jak vašim klientům chutná?

Nejčastěji vaříme v Jídelně Kuchařek bez domova, kde používají pouze rostlinné, zdravé a čerstvé suroviny, žádná éčka, jen přírodní dochucovadla jako datlový sirup nebo různé druhy olejů a podobně. Vybavuju si, že jedna klientka-seniorka, která se ne vlastní vinou ocitla na ulici a poté byla umístěna do azylového domu, ocenila, že poprvé v životě ochutnala rajskou omáčku z čerstvých rajčat. Veganská žemlovka z této Jídelny zase řadě seniorů vyvolala vzpomínky na dětství a já jsem opět nevěřícně, ale potěšeně kroutila hlavou, jaké maličkosti dokážou tak nesmírně zahřát u srdce.

Dále pečeme třeba v Tiché cukrárně, kde pracující neslyšící cukráři a cukrářky. Někteří senioři tak třeba poprvé v životě ochutnali quiche a pak nám volali, že děkují za „ty slané buchtičky“. A hotové pozdvižení způsobil dezert v podobě minikoblížků ze sociálního foodtrucku Gule. Jeden pán si myslel, že jim posíláme krokety, a překvapila ho chuť nadýchaného tvarohového těstíčka. Mám tyhle okamžiky moc ráda. Všechna překvapení nemůžu vidět na vlastní oči, ale to nadšení v telefonu by se leckdy dalo krájet jako narozeninový dort! Naši klienti jsou vděční a spokojení.

Obědy pro Breakfaststory vaří například Jídelna Kuchařek bez domovaObědy pro Breakfaststory vaří například Jídelna Kuchařek bez domova

Potěšte obědem! Je to snadné a stačí 50 Kč

Kromě kampaně Potěš obědem jste v covidové době rozjeli e‑shop s výrobky ze sociálních podniků a chráněných dílen. Čím zákazníky oslovují?

Jsou krásné a mají duši. To je to nejdůležitější. Nejedná se o unifikovanou strojovou výrobu. U každého výrobku si můžete přečíst, kde a z čeho vznikl. Nikdy do e‑shopu nezařadíme něco, co bychom si sami nekoupili. To je jedna z mých dalších zásad.

Navíc to, jakým způsobem sociální dílny pracují např. s agro či průmyslovým odpadem, je natolik inspirativní, že by se u nich mohl učit i byznys-komerční svět. Máme v nabídce sešity z kávových kelímků nebo odličovací tamponky ze zbytkových látek, upcycle rejnoka pro děti nebo pouzdra z banneru, který zakrýval Národní muzeum při opravě před dvěma lety.

V sociálních dílnách nic není povrchní, nic není naoko. Lidé s mentálním či jiným hendikepem dělají tu práci – a teď znovu klišé, ale pravdivé – od srdce. To poznáte hned, když třeba zalistujete sešitem a vidíte ručně psaný vzkaz. Nebo když vezmete do ruky dřevěný podtácek. Cítíte dřevo, protože je nelakujeme, chceme dát šanci tomu, aby na vás promluvila přirozenost. Víte, že někdo, kdo se toto řemeslo učil třeba rok, pro vás vyrobil to nejlepší, co umí, a chtěl, aby byl vidět jeho otisk. To vám strojová výroba nikdy nenabídne. A takové věci my hledáme a doslova taháme z dílen ven na světlo, protože práce hendikepovaných je nejen obdivuhodná, ale nesmírně krásná, funkční, designová a ekologická.

Když mi přišel balíček z Breakfaststory, bylo to jako druhé Vánoce. Všechno vypadá krásně. Půlku věcí jsem rozdala jako dárky, abych radost poslala dál, takže brzy vyrazím na další nákup. Za sebe můžu doporučit jablečný cider, v létě to bude pecka (ale chutnal i v mrazivém dubnu).

Bára, autorka rozhovoru

Vaším cílem je, aby pro lidi bylo zcela standardní dělat denně nějakým způsobem dobro. Co byste poradila těm, kteří si třeba nemohou dovolit pomáhat finančně?

Ať věnují svůj čas. Nemusí ho být příliš, stačí půlhodinka týdně. Já třeba už 3 roky v kuse každý týden docházím do rodiny s pěstounskými dětmi (teď bohužel pouze online), učím se s nimi, povídáme si, vyslechnu si, co je trápí a co je těší. A pokládám to za neskutečně užitečně strávený čas. Každý si může najít to své, v čem se cítí nejkomfortněji. Někdo má rád zvířata, někomu to více sedí s dětmi nebo právě seniory. Najděte si vlastní cestu a způsob, jak pomáhat pokud možno pravidelně. Pravidelnost a výdrž je na podpoře čehokoliv a kohokoliv jedna z těch náročnějších věcí. Ale na oplátku vám dá dobrovolnická práce tolik, že se to ani nevejde do jedné věty, fakt, to vám můžu slíbit.

Stačí si ve svém regionu najít např. neziskovou organizaci, dětský domov, pečovatelský dům, je třeba mít otevřené oči a chuť dělat něco prospěšného. Dobrými skutky jsem infikovala i svého muže, ten dochází k jednomu z našich seniorů, který má nemocnou ženu a hendikepovaného syna. Pomáhá jim s úklidem, vypere nebo pověsí záclony. Je to až děsivě jednoduché. Dobro je všude, stačí se po něm ohlédnout a chytit ho za ruku.

foto: Karol Pružinskýfoto: Karol Pružinský

Co vás za cca roční fungování Breakfaststory nejvíc potěšilo?

Těch věcí je tolik, že mi je líto zmínit jen výsek z nich. V naší práci je obsažená velká porce bolesti. To je fakt. A mě asi nejvíc těší, když se nám ta bolest nebo lidské neštěstí daří ničit nebo aspoň umenšovat. Překvapuje mě, jak může samota paralyzovat a ukrást vám chuť do života, a na druhou stranu mě v tomto ohledu překvapí, jak lehké je tu samotu přeprat. Stačí každý den přivézt jídlo, stačí ten pocit, že vám cizí člověk kolem oběda zazvoní u dveří a popřeje dobrou chuť. Vědomí, že tam venku je někdo, kdo se o vás trošku stará. To je ten pocit, který dokáže leccos zachránit. Bez přehánění.

Sama jsem viděla, jak se třeba během půl roku, kdy jsme s těmito lidmi v kontaktu, změnil jejich psychický stav. A proto budu a budeme dál dělat naši práci, často zadarmo, ale s tím nevyčíslitelným bonusem k tomu.

Udělejte dobrý skutek nákupem delikates

A jaký je váš sen, čeho byste s Breakfaststory chtěli dosáhnout?

Můj sen není malý, ale jak se říká, bez velkých snů se těžko dosahuje velkých cílů. Chtěla bych, aby se práce lidí s různým typem hendikepu čili oblast sociálního podnikání stala běžnou součástí naší ekonomiky a měla na trhu své nezastupitelné místo. Chtěla bych, aby práce všech dílen i dílniček byla vidět a aby jejich výrobky nabízel každý větší obchod či supermarket. Chtěla bych, aby se Breakfaststory stalo synonymem pro sociální podnikání, aby se veřejnost zamilovala do všech našich výrobků a dala lidem s postižením stejnou šanci, jako mají jiné zajeté a velké značky. Protože sociální podniky a chráněná pracoviště si to místo zaslouží a já jim v této misi budu nesmírně ráda nápomocná.

foto: Milan Jarošfoto: Milan Jaroš

Co je Breakfaststory?

Platformu Breakfaststory založila Lucie Hyblerová v roce 2020. Covidová pandemie pozměnila původní plány, které se týkaly pouze rozvozů snídaní seniorům a samoživitelům a zároveň do firem a institucí, které je svou objednávkou podpořily. Většina zaměstnanců se ale ocitla doma na home officech, takže firemní snídaně postrádaly své kouzlo. To nic nezměnilo na tom, že bylo nutné udržet v chodu sociální podniky, které pro Breakfaststory vařily. Proto Lucie v polovině března vymyslela kampaň Potěš obědem. Bez nároku na honorář objednávají v sociálních gastro podnicích obědy a vozí je seniorům a samoživitelům v tíživé situaci. Pomoci může každý – za 160 Kč jednoduše objednáte jeden oběd pro sebe a jeden pro někoho potřebného. Kampaň Potěš obědem funguje v Praze, Potěš snídaní se ale v budoucnu má rozšířit i do dalších regionů.

Covidová situace urychlila také spuštění e‑shopu Breakfaststory, který byl v plánu až v horizontu dvou let. Bylo však jasné, že nejen sociální podniky z gastrosféry, ale i další sociální a chráněná pracoviště potřebují pomoci s odbytem. Od května do září 2020 proto Lucie objela dílny v regionech a na vlastní náklady rozjela v polovině října e‑shop, který je první svého druhu u nás. Nabízí širokou škálu řemeslných výrobků pouze od zaměstnanců s hendikepem, vše je vyrobeno v ČR. Motto e‑shopu zní: S láskou a respektem k lidským odlišnostem, řemeslu a přírodě. Ručně. Šetrně. Udržitelně.

Barbora Kejvalová

Když jsem pochopila, kolik možností život a svět nabízí, rozhodla jsem se, že si je zkusím všechny urvat. Miluju cestování, poznávání a ochutnávání cizích zemí i českou krajinu, dobře se cítím v pohorkách a pod stanem, ale i v lodičkách v divadle. Jsem ráda mezi lidmi i sama s knihou a kromě světového míru si přeju, aby den měl 48 hodin.