Naděje existuje. Co se naučit od válečných veteránů v době covidové?

Víte, čím je významný 11. listopad? Patří válečným veteránům. Pojďme si připomenout, proč právě v tento den nosí tolik lidí červený mák na kabátech, a zeptat se pamětníků, jak vnímají současnou situaci. Je pandemie horší než válka? Co jim schází a jak jim teď můžeme pomoct? O tom jsem si povídala s Janou Hanslíkovou z neziskové organizace Post Bellum, která v rámci projektu Paměť národa již šestým rokem organizuje sbírku ke Dni válečných veteránů.

Den válečných veteránů Slaví se 11. 11. po celém světě, zejména v anglosaských zemích. Jeho datum připadá na den ukončení první světové války. Vlčí mák, který je symbolem tohoto svátku, pokrýval tehdy hroby vojáků padlých na západní frontě. Na počest veteránů pořádá Paměť národa již šestým rokem veřejnou sbírku. Výtěžek putuje na natáčení vzpomínek těchto statečných lidí, aby jejich životní příběhy nezmizely spolu s nimi. Letos půjde část výtěžku také na pomoc veteránům a pamětníkům, neboť jsou v době pandemii ohroženou skupinou. Paměť národa zajistí například nákup léků a potravin nebo psychickou podporu.

Za každým údajem z dějepisu jsou skuteční lidé, kteří prožívali útrapy, strach, bolest, ale také projevili skvělé charaktery.

Proč je podle vás důležité věnovat pozornost pamětníkům?

Je to takové klišé, ale hlavně proto, že se z jejich příběhů můžeme poučit a inspirovat. Motto Paměti národa zní: “Každý má svůj příběh.” Rozsáhlá mozaika autentických osobních svědectví, kterou Paměť národa buduje a uchovává, pomáhá doplňovat obraz těch “velkých dějin”.

Když jsme se o nich učili ve škole, mohly možná působit nudně. Díky příběhům si uvědomíme, že za každým údajem z dějepisu jsou skuteční lidé, kteří prožívali útrapy, strach, bolest, ale také projevili skvělé charaktery. Každý z nich nás svým vyprávěním učí obdivovat statečnost a obětavost, učí nás, že o svobodu a demokracii se musí pečovat, a také nás staví před nelehkou otázku: “Jak bych se zachoval/a já.”

Nesmírně inspirativní jsou pamětníci, kteří ještě cítí chuť a energii, aby sami pomáhali. Někteří třeba nabídli zdarma svoje knihy pro někoho, koho by potěšily, jiní, vystudovaní odborníci, navrhli, že se zapojí jako psychoterapeuté a sami pomohou volat dalším.

Jak se pamětníci vyrovnávají s pandemií? Mají strach?

Z ohlasů, které máme, se zdá, že velká část pamětníků je mnohem klidnější než řada z nás. Někteří mají za sebou opravdu velmi těžké chvíle – komunistická vězení a lágry, neustálé ohrožení života za války, sledování, vydírání a šikanování StB, zkušenost s koncentračními tábory. Ve srovnání s tím nevidí současnou situaci tragicky. Pokud se bojí, tak spíše o svoje děti či vnoučata, ne o sebe.

Nesmírně inspirativní jsou pro nás ti, a není jich málo, kteří naopak ještě cítí chuť a energii, aby sami pomáhali. Někteří třeba nabídli zdarma svoje knihy pro někoho, koho by potěšily, jiní, vystudovaní odborníci, navrhli, že se zapojí jako psychoterapeuté a sami pomohou volat dalším.

Paměť národa mimo jiné organizuje také výstavy.

Co je pro ně v současné situaci nejobtížnější?

Jednoznačně nemožnost lidského kontaktu. Těžce nesou to, že se několik týdnů neviděli se svými rodinami, někteří žijí o samotě, a když nemohou vycházet, jiné kontakty nemají. Skvělé je, že kromě našich telefonátů jsme některé z nich také pomohli propojit navzájem. Například několik dam si začalo telefonovat vzájemně a navázaly nová přátelství, byť zatím jen na dálku.

Každý rok v listopadu pořádá Paměť národa sbírku na podporu válečných veteránů. Kam za normálních okolností putuje výtěžek a proč jste se letos rozhodli naložit s penězi jinak?

Sbírku letos pořádáme už šestým rokem a výtěžek jsme vždy věnovali na natáčení vzpomínek těchto statečných lidí, aby jejich životní příběhy nezmizely spolu s nimi. I letos část peněz použijeme na tento účel, ale chceme zároveň reagovat na současnou situaci a v té jsou priority jasné. Teď se o tyto lidi musíme postarat skutečně fyzicky. Právě tito, dnes už často stařečci a stařenky, patří mezi skupiny nejvíce ohrožené nemocí covid-19.

Na počest veteránů pořádá Paměť národa již šestým rokem veřejnou sbírku. Foto: Barbora Mráčková

Nejde jen o nákupy nebo podobné pochůzky. Ukázalo se, že řada našich seniorů nepotřebuje materiální či fyzickou pomoc, ale schází jim jednoduše lidský kontakt.

Co je Paměť národa Největší veřejně přístupná sbírka autentických svědectví o 20. století v Evropě Buduje ji nezisková organizace Post Bellum spolu s Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů Obsahuje 10 tisíc jmen, více než 74 tisíc fotografií a skoro 33 tisíc audio- a videoklipů s osudy lidí z minulého století Kromě válečných veteránů zahrnuje také odbojáře, přeživší holocaustu, politické vězně, disidenti, perzekvované příslušníky církve, účastníky sametové revoluce, ale i funkcionáře bývalého režimu Paměť národa vydává knihy, komiksy, připravuje rozhlasové a televizní dokumenty, workshopy a vzdělávací aktivity pro žáky a studenty, organizuje výstavy a vyvíjí aplikace

Jak tuto pomoc zajistíte?

Pomoc nabízíme nejen samotným válečným veteránům, ale také stovkám dalších pamětníků, hrdinů z naší databáze. Píšeme dopisy a obvoláváme celkem 3500 seniorů. Máme výhodu, že je známe a oni znají nás a důvěřují nám.

Paměť národa má dnes kromě pražské kanceláře pět regionálních poboček, kromě Prahy působí také v jižních a východních Čechách, na Plzeňsku a na střední a jižní Moravě. Všude tam kromě natáčení pamětníků pořádáme řadu akcí pro školy i veřejnost a vybudovali jsme si díky tomu rozsáhlou síť spolupracovníků a podporovatelů skutečně po celé republice.

Výtěžek sbírky putuje na natáčení vzpomínek veteránů a pamětníků. Letos také na pomoc v boji s koronavirem. Foto: Barbora Mráčková

Z nich se dnes také nejčastěji stávají dobrovolníci pro pomoc seniorům. Kromě toho nám pomáhají naši komerční partneři, kteří nám například bezplatně zapůjčili auta pro rozvoz pomoci nebo darovali dezinfekci či několik tabletů, které jsme rozdali některým pamětníkům, aby i v karanténě mohli zůstat v kontaktu se světem alespoň na dálku.

Může se i člověk takříkajíc zvenčí stát dobrovolníkem a pomoci jinak než finančně? Dojít někomu třeba pro léky nebo na nákup?

Určitě ano. Pokud by měl někdo chuť se zapojit jako dobrovolník, může nás kontaktovat na e‑mailu dobrovolnici@pametnaroda.cz – my si od něj vezeme všechny potřebné údaje, zjistíme, v jaké lokalitě je schopen pomoc nabídnout, a propojíme ho s místním koordinátorem pomoci, který ho už nasměruje ke konkrétním pamětníkům.

Paměť národa zajistí nejen nákupy a podobné pochůzky, ale také lidský kontakt.

Nejde ale jen o nákupy nebo podobné pochůzky. Ukázalo se, že řada našich seniorů nepotřebuje materiální či fyzickou pomoc, ale schází jim jednoduše lidský kontakt. A tak se velká část pomoci, která se nedá nijak vyčíslit, odehrává prostřednictvím dlouhých telefonických hovorů, během nichž si dobrovolníci s pamětníky jednoduše popovídají. Vyměňují si recepty, povídají si o počasí, pořadech v televizi, vyprávějí si vtipy, udržují si optimismus. Je to neviditelná pomoc, ale velmi potřebná.

Chci přispět na pomoc pro pamětníky

A co na současnou situaci říkají sami pamětníci?

RNDR. Václav Šulista, 90 let Byl svědkem německé okupace, zažil bombardování Po válce studoval farmacii, ale musel narukovat k Pomocným technickým praporům do karvinských dolů, odsloužil tam 29 měsíců Přiznal, že byly doby, kdy brečel, i když nikdy nebyl příliš měkký, několikrát unikl zavalení Po vojně farmacii dostudoval a celý život pracoval jako lékárník

Vlastně bojujeme na dvou frontách – s koronavirem a nekompetentním vedením státu od funkce nejvyšší po některé lokální. Bohužel, až pomine ta první, nastanou ještě větší problémy – ekonomické a politické. Vzpomínám na válečné vysílání BBC Svobodná Evropa Volá Londýn, které končilo slovy sira Bruce Lockharta: ‚Dobrou noc a pevnou naději.‘ Solidarita v těžkých dobách, kterou náš národ opakovaně předvádí, je nadějí, že i ta naděje ještě existuje. Tomu věřím a v to doufám.

RNDr. Václav Šulista, 90 let

Ladislav Hladík, 93 let V únoru 1945 byl povolán na nucené práce na místo předpokládaných frontových bojů na Moravě V dubnu téhož roku přišel silný nálet na Brno, ze strachu o život se Ladislav a další muži pokusili o útěk Měl štěstí, ještě než byly zrušeny vlakové spoje, stihl poslední vlak domů a udělal dobře, obec, ve které pracoval byla později zasažena náletem Po válce se osvědčil ve firmě Tesla, kde přispěl k automatizaci provozu Od dětství se věnuje fotografii a zachytil důležité historické události města Přibyslav

Postihla nás celosvětově zlá nemoc. Doufejme, že se z toho dostaneme s menšími oběťmi oproti světové válce, kterou jsem také prožíval. Jsem na ty těžké doby už trochu zvyklý.

Ladislav Hladík, 93 let

PhDr. Karel Hrubý, 97 let Zažil velký nálet na Plzeň v dubnu 1945, byl svědkem místních bojů při osvobozování i odsunu Němců Vystudoval filosofii a sociologii na Univerzitě Karlově Zapojil se do činnosti ilegální skupiny sociálních demokratů a vypracoval analýzu komunistické diktatury V roce 1955 byl zatčen a odsouzen na 10 let za velezradu, poté byl převezen do pracovně výchovného tábora v Tmavém dolu u Rtyně v Podkrkonoší O pět let později dostal milost od prezidenta Novotného Po ruské invazi v srpnu 1968 z obavy z nové vlny zatýkání emigroval s rodinou do Švýcarska

Je milé vědět, že v takových citlivých chvílích, kdy se ze všech koutů světa ozývají jen děsivá čísla, má člověk ve svém okolí starostlivé duše, které na něj myslí. Po tom dlouhém životě, v němž bylo mnoho těžkých úseků (protektorát, komunistický kriminál a nakonec odchod do exilu s manželkou, dvěma kufry, dvěma diplomy Univerzity Karlovy a čtrnáctiletým synem), je mé životní vyznání stále stejné.

To Masarykovo poučení z jeho „České otázky“ mi zůstává stále hodnotnou směrnicí pro každého, kdo uvažuje humanisticky a ne jen technokraticky. Musíme ‚odpírat zlému, vlastní i cizí nehumanitě společnosti a jejich orgánů… Humanita není sentimentalita, ale práce a opět práce‘. Neboť po přejití vichřice pandemie nás čeká hodně práce. Také na sobě, na svém poměru k druhým a na orgánech společnosti včetně těch hospodářských.

Phdr. Karel Hrubý, 97 let