Moje nejoblíbenější odrůda vína je hodně, říká Martin Selner

Kdyby mi někdo před dvěma lety řekl, že budu dělat rozhovor s Martinem Selnerem, asi se zasměju a nebudu věřit. Martinův blog Autismus & Chardonnay jsem začala číst, hned jak se objevil, okamžitě jsem se stala jeho fanynkou a všem jsem doporučovala, ať ho čtou taky. Martin totiž dokáže psát o práci s autistickými dětmi tak krásně a citlivě, že mě to pokaždé dojme, a střídat to s krátkými, vtipnými posty, které jsou často o nákupu vína a Jesenky ve večerce a se kterými sklízí úspěch zejména na Twitteru:

Jak se máš?

No, vzal jsem si ibalgin a začíná to být lepší. Doufám, že to v tom rozhovoru zazní.

Právě ti vychází druhá kniha, Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr. Jak se dá psaní stíhat s prací a životem?

Vždycky je to na úkor něčeho. Je to náročný, ale to psaní potřebuju, dělá mi dobře. Byl bych hloupej, kdybych toho nechal.

Setkáváš se na sociálních sítích i s hejtama?

Každej den.

Fakt? Toho jsem si u tebe nikdy nevšimla. Většinou čtu samý pochvalný a dojatý komentáře.

No jasně. Je tam spousta fanoušků, za to jsem moc rád, to člověka těší a podporuje v tom, co dělá. Ale samozřejmě je taky spousta hejtrů, to k tomu patří. Mrzí mě, když je to profesní. Svou práci nedělám pro peníze, dělám to proto, že si myslím, že to je dobrá věc. Dělá mi to dobře. Když si pak někdo myslí, že šířím alkoholismus a dělám si srandu z dětí, tak mi to přijde líto občas, to je pravda. Ale na sociálních sítích jsou hejty snadný.

Takže naživo ses s tím nesetkal?

Nikdy za mnou nepřišel člověk, co by řekl: „Nesnáším, co děláš. Děláš hovadiny, nemám tě rád.“

Poznávají tě lidi na ulici, zastavují tě?

Zastavujou mě revizoři. Málokdy za mnou někdo přijde. Má to asi co dělat s mým výrazem, kterej není úplně vstřícnej. Ale párkrát se mi stalo, že mě někdo zastavil s tím, jestli nejsem Martin Selner nebo Daniel Hůlka. Já jsem řekl, že jsem ten tlustší, takže jsem ten spisovatel.

Zvou tě holky na rande?

Zvou mě na jesenku.

Chardonnay je tvoje oblíbený víno, nebo tak zkrátka název blogu zní líp než Autismus & Ryzlink vlašský?

No, skutečně Autismus & Chardonnay zní líp než Autismus & Sklepmistr, tak to je, to si nebudem nalhávat. Začal jsem ten blog psát v období Chardonnay, kdybych to začal psát později, tak třeba teď by se mohl jmenovat Autismus & Gin. Ale Chardonnay mám rád. Kdybych se měl vyjádřit o odrůdě nebo značce, kterou mám nejradši, tak mám nejradši hodně.

Chodíš hodně, hodně do večerky? Tak, jak o tom píšeš, nebo je to nadsázka?

Hodně, hodně. Domů moc nenakupuju, ty večerky jsou poblíž a mám je zmapovaný. Dost se tam vyznám – líp než majitelé. Myslím, že jsem jim i zaplatil studium dětí.

Často píšeš o mamce. Je pyšná, předpokládám.

To já nevím, to je otázka na ni. Každopádně mi přestala dávat kapesný, takže nevím, kde se ta pýcha projevuje. Ale sleduje moje sociální sítě, myslím, že mi fandí. Nevídáme se často, ale když už se vidíme, tak se to snažíme užít o to víc a napálit to. Je ve skvělý kondici jak fyzicky, tak mentálně.

Má mamka sociální sítě kvůli tobě?

Ona je nemá, není nikde registrovaná. Kdysi jsem jí koupil počítač a kdybych to tenkrát věděl, asi si to rozmyslím. I přesto, že ty sítě nemá, dokáže si vyhledat moje posty. Ptám se jí: „Jak to děláš? To já neumím.“ A ona říká: „No, zadám do googlu Selner a ono mi něco vyjede. A když pak zadám do googlu Selner matka, tak mi taky vyjede hodně věcí.“ O to jsou ty její návštěvy dražší, protože mám výčitky svědomí.

Tak k práci – když nastoupíš do takového oboru, asi časem přijde krize, že?

Syndrom vyhoření přichází po dvou třech letech. Ne úplně klasickej, ale taková první těžká deziluze. Přicházíš o ideály. Tuhle práci jdeš dělat pro něco, nejdeš ji dělat pro peníze, ale máš nějakej cíl. A pak zjistíš, že i když do toho dáš maximum, tak s některejma věcma nehneš. A to je ten průser. Pak to záleží na tom, jaký máš zázemí, jak to máš doma, jak to máš v hlavě nastavený.

Moje mamka pracuje v podobným oboru a dlouho měla pocit, že musí zachránit každý jedno dítě. Máš to taky tak?

Můj supervizor říká, že se mám starat jen o to, kam dosáhnu, ne to, kam dohlédnu. To je v praxi někdy dost těžký rozeznat. Člověk dohlédne daleko, ale nedosáhne všude. Rozdíl je ta bolest.

Existuje recept na to, aby ti dítě nepřirostlo k srdci víc, než bys chtěl?

Vždycky mi nějaký dítě přiroste k srdci víc, než bych chtěl, a já to nechci měnit. Chci to takhle mít.

Myslíš, že je to v pořádku?

To já nevím, jestli to je v pořádku. To je prostě definice lidství. Některý děti jsou mi blíž, některý jsou mi méně blíž. Všechny klienty v práci mám rád, ale některý mám prostě radši a přijde mi to fér.

Nosíš si práci domů?

Samozřejmě. Rád bych uměl vypnout, ale nejde mi to.

View this post on Instagram

A post shared by Martin Selner (@selner84)

Jak stacionář funguje?

Děti, klienti, jsou u nás od pondělí do pátku, o víkendu jsou doma. Většina rodičů, co přijdou a chtějí umístit klienta, už nemůžou dál. Jsou na pokraji svých sil a kdyby dál pokračovali, hrozí vážnej průšvih. Cíl mojí práce je, aby mě moji klienti potřebovali co nejméně. Ideálně, aby mě nepotřebovali vůbec. Na tom bych měl pracovat. Přecházíme od péče po podporu. Máme klienty, kteří u nás jsou, a je to spíš chráněný bydlení. Někteří i chodí do práce.

Co můžou dělat?

Pomocný práce. Roznášet letáky, pomáhat v kuchyni, mýt nádobí. Někoho tenhle typ práce uráží, ale pořád – když má člověk práci, dává mu to nějakou identitu, sociální roli a přibližuje se normálnímu světu. Myslím, že to je důležitá složka v životě, zapadnout.

V jednom rozhovoru jsi zmiňoval, že když se „tvoje“ děti potkají na hřišti se zdravými dětmi, některé si s nimi hrajou a zapadnou. Když se prolínají tyhle dva světy, přijde autistickým dětem, že o něco přichází, nebo to tak neberou?

K tomu prolínání světů – my se nerodíme s předsudky, ty získáváme až časem. Když se narodíš, seš malá, je ti jedno, jakou má tvůj kamarád na hřišti barvu kůže, inteligenci nebo jak značkový oblečení má. To na pískovišti nehraje roli, záleží, jak se chová. A v dospělosti je to opačně. Tohle je pro nás pak důležitější než chování.

Pár měsíců zpátky jsem byl na hřišti i se staršími klienty, pak si začali hrát s mladšími dětmi, a když ty dostaly správný instrukce od svých rodičů, kteří jim vysvětlili situaci, tak se najednou ukázalo, že společná hra funguje. Že každej má svoji roli v tý hře, což je důležitý. Ne každej má potřebu být hvězda, ale chce být součástí týmu. Tím platným členem, a o to tady vlastně hrajem. Aby tihle lidé s nějakým postižením byli platnými členy společnosti.

Vedení i kolegové už se dávno dozvěděli, že píšeš…

…i klienti.

Na to se chci právě zeptat. Vědí klienti, co jsou sociální sítě, nebo jdou mimo ně?

Někteří jo, někteří mají dokonce Facebook pro komunikaci. Rodiče vědí, že píšu – píšu o jejich dětech, jsem s nimi v kontaktu, myslím, že máme dobrý vztahy. A někdy poznají svoje dítě v nějaké povídce. Mám pozitivní reakce. Někteří rodiče pak řeknou dětem, že píšu, ale pro ně je to trochu abstraktní představa. Pak mi říkají, že kromě toho, že jsem asistent a starám se o ně, jsem i pisatel.

Dojmeš se v práci často?

Často ne, občas jo. Občas se dojmu i zpětně.

Je něco, co tě na lidech s autismem úplně odzbrojilo?

Oni mají ten dar bezprostřednosti. Je tam nebojácnost projevit, co si opravdu myslí a cítí, to je inspirující. To obdivuju.

Co tvoji klienti, děti, rádi dělají ve volném čase?

Děti rády zlobí. Děti maj zlobit, nemaj si dělat starosti. Jestli je dítě, co nezlobí, tak má problém. To si skutečně myslím. Není to moje myšlenka, ale souhlasím s tím.

Říkal jsi, že máš třeba i 36leté klienty. Jsou tam i starší?

36 je teď strop, ale oni časem zestárnou. Mají ten dar stárnutí.

Takže se potkávají všechny tyhle věkový kategorie?

Potkávají se všechny tyhle věkový kategorie, některý víc, některý míň. Samozřejmě se menší tolik nepotkají se staršími, kteří jsou samostatní, mají svůj život, svůj pokoj, svůj Facebook a svoje vztahy. Ale přijde mi dobrý, když se potkají mladší se staršími, protože jsou pro ně nějakým způsobem vzorem, mladší se od nich učí věci. Ten skupinový tlak funguje docela dobře. Jak mezi sebou soutěží, v určitým věku, třeba v tom školním, se porovnávají, chtějí být první, tak je to dobrej motivační činitel.

Máš radu, jak přistupovat k autistům?

Koukejte se na ně normálně. To je nejlepší. Koukat normálně. Dva přístupy, který se objevujou, ale nejsou v pohodě, jsou absolutní ignorace, a naopak přehnaná vstřícnost. Dobrý je začít u pozdravu. Je lepší než přehlížení nebo naopak hned třeba tykání. Tak můžeme dát úctu a respekt tomu člověku.

Lidi s handicapem chtějí být normální. Obecně, ne jen autisti. Postižení sice mají výhody, např. tramvajenku, ale na to ve finále kašlou. Nechtějí privilegia a už vůbec ne soucit. Oni chtějí mít stejnej přístup k bydlení, práci, vztahům. Nechtěj být lepší, chtěj jen to samý. To je ten princip. To jim dodá sebeúctu, výhody ti nedodaj sebeúctu.

Vnímáš za dobu, co píšeš, pokrok v přístupu k autismu?

Myslim, že se někam posouváme, asi bychom to chtěli rychleji, ale něco pozitivního se děje. Pokrok jde strašně pomalu, lidi budou furt nadávat na něco, ale vnímám změnu. Jak ve financování, tak v postoji společnosti obecně. Za komunistů byly ústavy v lese, aby ti lidé nebyli vidět, na stejný úrovni jako kriminály. Dneska jsou ústavy v centru, aby byla dostupnost co nejlepší, to vidím jako nejpozitivnější změnu.

Ti lidé tu jsou, nemusíme se přetrhnout, jen je pojďme respektovat. Ono se to nějak vyvíjí, společnost se nějak vyvíjí. Když se nebudem ohlížet na různý kauzy a soupeřit spolu o peníze, o moc a politický body, tak si myslím, že by to mohlo fungovat. A to je pak na tý společnosti, aby se za to prala.

Na Gretu se tě teď asi ptalo hodně lidí, viď? 

My se s Gretou neznáme, takže si můžu těžko na ni udělat nějaký relevantní názor. I když, jak se zdá, spousta lidí to dokáže. 

Nedávno jsi pustil do světa informaci, že chystáš třetí knížku. Prozradíš mi o ní něco?

Proč ne. Začal jsem psát třetí knížku, protože člověk občas potřebuje psát. Pracovní název je Už jen Chardonnay. Lidi se ptaj, proč už ne autismus, jestli jsem změnil práci na sommeliera. To jsem nezměnil, ale myslím, že už jsem o autismu řekl všechno, co jsem potřeboval. Koncept knížky by měl být povídkový a na základně osobních zkušeností, hodně vztahových.

Kdy ji můžeme čekat?

To vůbec nevím. Začal jsem ji psát jen tak pro sebe, žádnou smlouvu ani deadline nemám, možná to nikdo nebude chtít vydat a budu to někde prodávat společně s Novým prostorem. Na začátku jsem psal, protože mi to dělalo dobře, potom, když jsem musel začít psát víc, tak to chvilku byla práce, ne zábava, ne terapie, a cítil jsem ten deficit. Poznám to v psaní, poznám to v hlavě. Teď jsem si zase našel oblast, která mi dělá dobře, a když ty věci pak někoho budou zajímat, tak proč ne.

Více o Martinu Selnerovi

Martin Selner pracuje jako asistent v týdenním stacionáři, kde se stará o děti s poruchou autistického spektra. O svých zážitcích z práce začal psát blog, který se zanedlouho stal úspěšným a na jehož základě Selner vydal stejnojmennou knihu. Byl nominován na Křišťálovou lupu a získal cenu Magnesia Litera. Právě vychází druhá kniha, ve které se objeví texty, jež na blogu nebyly, a Martin už pracuje na knize třetí – ta na rozdíl od předchozích nebude o autismu.