|
Cvičení: příběh na náhodná slova
Vyberte si jednu trojici slov a napište krátký příběh, v němž se všechna zadaná slova objeví. Nezapomeňte na to, že by příběh měl dávat smysl a být zajímavý.
Trojice slov (vyberte si právě jednu):
- klarinet, vzpoura, jednorožec
- houba, vesmír, koleno
- nížina, tlukot, hybatelé
- bílkoviny, lampička, číro
Jednotlivá slova se mohou libovolně opakovat a můžete je použít v jakémkoliv tvaru.
Snažte se každé slovo zapracovat smysluplně a vyhnout se jednoduchým podvodům – týká se to hlavně vlastních jmen. Jinými slovy, nepište třeba příběh o dvou jednorožcích, z nichž jeden se bude jmenovat Klarinet a druhý Vzpoura; zkuste vymyslet a napsat příběh, kde bude jednorožec, vzpoura a klarinet.
Varianty pro zájemce
Vylosujte si svou trojici slov ze slovníku. Případně si můžete cvičení upravit tak, že každé slovo použijete právě jednou a že mezi jednotlivými slovy budou pravidelné rozestupy – jedno bude někde na začátku, další zhruba uprostřed a poslední na konci.
Komentář k tomuto cvičení
Čím vzdálenější slova si zadáte, tím víc se procvičíte. Je také dobré „neuhýbat“ a nepoužívat triky typu název televizního pořadu, co měl někdo napsané na tričku apod. Důvod je asi zřejmý – když to pojmu tímto způsobem, můžu do příběhu dostat cokoliv, aniž bych se musel zamyslet, a cvičení pak postrádá smysl.
U účastníků kurzů bývá toto cvičení jednou z nejoblíbenějších forem rozcvičky.
Texty předchozích účastníků
Pan Hejl seděl u stolu a pomalu dojídal oběd. V jeho věku už lidé většinou nikam nespěchají. Některé odnaučí spěchu jejich zdravotní stav, jiné zas třeba životní moudrost, kterou postupně nasbírali v průběhu svého života. Pan Hejl patřil do druhé skupiny. A kromě moudrosti byl také vášnivým sběratelem hub. Právě na něj z polévky kouká poslední kousek žampiónu usušeného loni na podzim. Poslední loňská houba. Minulý rok byl opravdu vydařený. Škoda, že letos bolavé koleno drží pana Hejla většinu času doma. Nejdřív z toho byl trochu nešťastný. Dalo by se říct, skoro až zoufalý. Ale to nebyl jeho styl. Nikdy si nevydržel zoufat příliš dlouho. Raději se pustil do něčeho jiného. Jako třeba teď. Slyšíte? To hraje úvodní znělka seriálu „Jak funguje vesmír?“.
- bílkoviny, lampička, číro
Kadeřnice mě varovala: „Pokud si budeš ještě dlouho hrát na vegetariána, tak ti na té kebuli nic nezůstane.“
Nevěřil jsem. Maso si odříkávám už sedm let. A nic. To bylo pořád a od všech a ze všech stran: „Budou ti chybět BÍLKOVINY! Ty jsou přece hlavně v mase. Ty ničím nenahradíš.“
Neposlouchal jsem je. Jenže teď začaly padat. Děsí mě to každé ráno, když stojím v koupelně pod LAMPIČKOU. Je tam. Pleš! Jak se pod tím umělým světlem lampičky leskne. Cédéčko přímo nad čelem.
Bojím se objednat ke své kadeřnici. Nechci slyšet větu: „Já ti to povídala.“
Nic mě ale nezabrání v tom být dál vegetariánem. Vyřešil jsem to. Nechám si nastřelit vlasy a budu mít opět zpátky své husté ČÍRO. Kadeřnice to určitě nepozná.
- klarinet, vzpoura, jednorožec
V hudební škole pro jednorožce se odjakživa vyučuje výhradně hra na bicí nástroje. Smysl pro rytmus mají tato krásná (a trochu záhadná) stvoření vrozený a bezchybný. Ono zkoordinovat čtyři kopyta do plynulé chůze by bez něj opravdu nešlo. Ve zvířecím orchestru dospělí jednorožci obstarávají bubny, tympány a činely. Menší jednorožci hrají na ozvučená dřívka, triangly, zvonky a jiné perkuse.
Co se ale jednoho dne nestalo? Malá jednorožka Bělka, která hrála na tamburínu, při zkoušce orchestru neustále vypadávala z rytmu. Tamburínu opravdu nepřeslechnete, takže už po chvíli dirigent tučňák zlostně zaťukal taktovkou o svůj pultík a skladbu přerušil.
„Bělko! Co to vyvádíš? Takový jednoduchý rytmus, a ty jsi pořád mimo!“
Rázem se na Bělku díval celý orchestr. Okamžitě zrudla, ale pod hustou bílou srstí to nebylo
vidět. Ona však cítila, jak jí obličej hoří. Mlčela.
Nemohla přece přiznat, že okouzleně pokukuje po dechové sekci, kterou zcela ovládali ptáci. Že jim závidí všechny ty píšťaly, flétny, klarinety, saxofony a hoboje.
Její kopýtka by nikdy nedokázala vykouzlit na tak jemné nástroje ani jediný tón.
„To není fér!“, pomyslela si Bělka vzdorně. Ale žádná vzpoura se nekoná.
Po chvíli ticha Bělka omluvně špitla: „Už se to nestane.“
„Nu dobrá. Tak znovu!“
A tučňák odmával ještě jednou začátek skladby.
Bělka se opravdu snažila. Držela rytmus a na ptáky s jejich čarovnými nástroji už se ani nepodívala.
Ale hluboko v srdci zůstal navždy zamčený hluboký smutek z nesplněného snu.
| 
