Milovali jsme Sovětský svaz, a zároveň jsme se ho báli.
Hra Tomáše Vůjtka líčí pohnuté osudy Josefy Slánské, ženy
popraveného generálního tajemníka KSČ, zprvu vášnivé komunistky, pak
vězeňkyně a zajatkyně režimu, který nadšeně pomáhala nastolovat, a nakonec chartistky. Zároveň je to hra o temné kapitole československých
dějin, době, v níž se lámaly charaktery a padaly hlavy, a to doslova.
Téma navýsost dramatické, jež, zdálo by se, nelze uchopit jinak než
jako tragédii. Autor a spolu s ním režisér inscenace v ostravské Aréně
Ivan Krejčí však zvolili formu kabaretní revue, v níž estébáci,
představitelé moci i jejich oběti – s výjimkou hlavní hrdinky –
vystupují jako protřelí, věčně se šklebící showmani, chór recituje
Marxův Komunistický manifest po způsobu voicebandu a jako memento
několikrát zazní starý sentimentální šlágr Silnice šedivá: Na světě
je lidí na tisíc, a přece je člověk sám… Je to jakýsi politický
kabaret naruby, který by mohl být i docela zábavný, kdyby se neodehrával
ve stínu šibenic. [Jan
Kolář]