Tempo. Tak akurát, aby se člověk naučil relativně hodně a pořád měl šanci si to procvičit a zapamatovat.
Bylo to pohodové, lektor se snažil povzbuzovat a usmívat. Když na někom viděl nechápavost, trpělivě pohyb ukázal ještě pomaleji a z jiného úhlu.
Byla jsem chvilkama jak malé dítě, co se snaží naštelovat si prsty, aby ukazovaly správnou odpověď na věčnou otázku Kolik ti je let. Samozřejme otázka tréninku, ale pobavila jsem se nad tím.
Biflení mi nikdy nešlo, doufala jsem, že pochytím alespoň náznak logiky za jazykem, který mi dá naději do dalšího učení. Třeba proč se někdy používá 1 prst a někdy 2. Chápu, že i v jiných jazycích se holt slovíčka musí člověk naučit a dodnes nevím jaká je etymologie třeba slova want. No již teď je mi jasné, že si z lekcí budu pamatovat jen slovíčka, při kterých nám Pepa i naznačil, podle čeho si je pamatovat (Praha, kluk, žena) nebo která mi dávají aboslutní smysl pantomimicky (kde?, jazyk).
Trochu oldschool (a nemyslím jen vybavení), jazykovka ze šedi všech ostatních vyniká právě „jen“ jazykem, který vyučují.