Nedonošená miminka? I jejich rodiče potřebují podporu

Nedonošená miminka? I jejich rodiče potřebují podporu

SUPERMATKA 6. 12. 2018 Sdílet

Když se narodí miminko, je to obrovská radost. Možná jedna z těch vůbec největších, jaké mohou člověka potkat. Co ale když vše nejde podle plánu a mrňousek přijde na svět předčasně?

Záleží samozřejmě na mnoha faktorech, které mohou vstoupit do hry. Někdy je porod nutné vyvolat dřív, pokud k tomu vedou zdravotní rizika na straně matka nebo plodu. Stane se ale i to, že se dítě zkrátka rozhodne jít na svět ještě před termínem, aniž by kdokoliv tušil proč. Takovou zkušenost má bohužel i blogerka Supermatka.

Podívejte se na stránky akce Nedoklubko na Slevomatu a podpořte rodiny předčasně narozených miminek.

„Když jsem viděla, že na Slevomatu běží akce od Nedoklubka, ve které je možné podpořit rodiče nedonošených dětí, stejně jako děti samotné, měla jsem smíšené pocity,“ přiznává. „Na jednu stranu to byl obrovský vděk, že se někdo tomuto tématu věnuje. Na druhou stranu se mi ale vybavily všechny bolesti, na které bych nejradši navždycky zapomněla. A nejde to,“ říká.

Náš Matěj je dneska kluk jako buk. Musím zaklepat na dřevo, že i když jsem v určitých chvílích po jeho narozeních radši vypínala mozek i srdce, abych se nezbláznila, všechno nakonec dobře dopadlo.

Věřím, že je to i tím, že se narodil dřív jen opravdu o fousek – 35 + 3 tt. Stačilo by 14 dní a byl by oficiálně donošený. Dodneška se přesně neví, co za jeho spěchem stálo. Nejpravděpodobnější příčinou je infekce. Když jsem si uvědomila, že to, co cítím, je asi doopravdy porod, myslela jsem si, že tenhle týden už je v pohodě. Že prostě porodím o něco dřív, ale mimčo už má přece všechno, co má mít… jenže tak jednoduché to nebylo.

Bonding? Zapomeňte. Mrňata, která se narodí předčasně, potřebují speciální péči. A nevím, jestli to hraje roli, ale díky tomu, že byl Matěj druhorozený, bylo pro mě všechno nějak těžší. Možná proto, že už jsem prostě byla MÁMA. Když se narodil Šimonek, vím, že moje první myšlenka byla: „Jé, ten je fakt pěknej! Ani není pomačkanej! Co máme k obědu?“. Ale když jsem viděla Matěje, už to ve mně všechno bylo dávno probuzené. Všechna ta láska, ochranitelství, odevzdání se. Dali mi ho do náruče. I dneska si přesně vybavím, co jsem cítila, jak voněl… že se na mě podíval a mně vytryskly slzy štěstí a úžasu. „Miláčku, ty jsi nádhernej,“ řekla jsem mu.  A to byl teda pomačkanej fest… A pak mi ho odnesli pryč.

Vlastně nevím, co jsem si myslela. Asi jsem měla za to, že ho jen vyšetří, řeknou, že je sice lehounce nezralý, ale všechno dožene, a dají mi ho na pokoj. To se samozřejmě nestalo. Následoval nekonečný kolotoč všech možných vyšetření (preventivních), chvíle zděšení a strachu, protože se ukazovaly různé komplikace. První týden byl na novorozenecké JIP. Nosila jsem mu pravidelně mléko a zpívala mu, ale vlastně nemám pocit, že by to tehdy k něčemu bylo. Dodneška to mám celé v mlze. Věřím, že mě pochopí i tatínkové, ale maminky mě pochopí určitě – nic vás nezlomí tak jako strach o vaše děti. Že porod bolí? Radši bych čtyřicetkrát porodila znova, bez epidurálu a se zlomenou nohou, jen abych tohle nemusela nikdy prožít.

Dodneška mám pocit, že jsem tehdy během jednoho týdne zestárla o dvacet let. Matějovi jsou dnes skoro dva roky, je to zdravý šibal, vážně skvělé dítě… 

Další týden už mi dovolili nastěhovat se na intermediál (pokoj, kde jsou nedonošená miminka s maminkami). Po týdnu jsme tedy s Matýskem byli konečně nerozlučná dvojka. Sžívali jsme se, já falšovala záznamy o kojení, protože jsem rebel (a on je po mně 😀). Matěj krásně přibýval, aniž by se kojil v pravidelných intervalech (protože byl přisátý skoro furt, a to prostě nezvážíte, kolik vypil 😀), no a nakonec nás pustili domů.

A co jsem si z toho celého odnesla? Kromě úzkosti a výčitek taky nekonečný, opravdu nekonečný vděk. Za všechny, kteří mu věnovali tu nejlepší péči, když já jsem nebyla poblíž. Za úžasné, profesionální doktory. Za špičkovou úroveň našeho zdravotnictví obecně. Za sestřičky, které miminka nenechaly plakat a nosily je na rukou, když jejich maminky byly daleko. Za ty, kteří chápali, že to, co nejvíc potřebuji, je útěcha – a obejmutí. Za to, že všechno dobře dopadlo. A za Nedoklubko. Právě jejich stránky a informační materiály mi v té době dodávaly důvěru, že všechno zvládneme. A vědomí, že na to nejsme sami.

Matěj se narodil o 14 dní dřív. Prožili jsme si, co jsme si prožili. Jsou ale i miminka, která se narodí dřív o několik dlouhých měsíců. Komplikací a možných následků je pak opravdu mnohem, mnohem více. Právě teď je po celé republice určitě několik desítek miminek, která jsou příliš malinká. Možná i bojují o svůj život. A já bych si moc přála, aby jejich rodiče věděli, že nejsou sami. Že za nimi stojí spousta lidí, kteří jim posílají alespoň myšlenkou objetí, lásku a sílu to celé zvládnout. Pomozte jim, prosím, také. 

SUPERMATKA

SUPERMATKA

Mám v životě všechno důležité. Dvě krásné, zdravé děti, milujícího manžela a dar vidět věci s humorem. Jenže mateřství není vždycky snadné! A tak se snažím ukazovat věci s legrací, opravdicky. S láskou. Jo a zapomněla jsem na psa! Jako vždycky... :-D