Proč pomáhat dětem i jinde než v Česku? O hejtech a mýtech s ředitelkou UNICEF

Proč pomáhat dětem i jinde než v Česku? O hejtech a mýtech s ředitelkou UNICEF

Sandra Soukupová Sandra Soukupová 12. 10. 2020

Dostanou se peníze k potřebným, a když, tak kolik? Proč pomáhat někomu tisíce kilometrů daleko, máme svých starostí dost. Ať jdou radši pracovat a nenatahují ruku po našich penězích… Když pořádáte charitativní sbírku na pomoc v zahraničí, vyrojí se spousta negativních komentářů. Své o tom ví i Pavla Gomba, ředitelka české pobočky organizace UNICEF, která pomáhá zejména dětem zasaženým přírodní nebo válečnou katastrofou. Jsou Češi štědří dárci? Jak to vypadá v uprchlickém táboře a kdo pomůže českým dětem? To vše se dozvíte v našem rozhovoru.

Co je UNICEF

  • UNICEF = Dětský fond Organizace spojených národů
  • V nejchudších zemích a v oblastech zasažených přírodní katastrofou nebo válkou zajišťuje dětem zdravotní péči, výživu, pitnou vodu, vzdělávání, ale i ochranu před násilím a zneužívání
  • Veškerá činnost UNICEF se financuje výhradně z dobrovolných příspěvků

Dobročinné sbírky vyvolávají v některých lidech vášně. Snad nejčastěji se v komentářích u sbírek UNICEF objevují dotazy typu “A kdo pomůže českým dětem, pomáhají jim snad jiné státy?” Jaký je rozdíl mezi českými dětmi a dětmi, kterým pomáháte?

Je dost možné, že právě těm, kteří tyto komentáře píší, jiné státy v dětství pomohly. UNICEF vznikl v roce 1946 právě na pomoc dětem v Československu a dalších zemích Evropy zasažených 2. světovou válkou. Tehdejším československým dětem jsme dodávali sušené mléko, léky, vitaminy a rybí tuk, aby přežily a mohly se zdravě vyvíjet.

Dlouhodobá a pravidelná pomoc má obrovský smysl – dokážeme díky tomu okamžitě reagovat na jakékoli nenadálé situace a bez odkladu pomáhat zasaženým rodinám jako například v srpnu po tragické explozi v Bejrútu.

Za více než 70 let se naše poslání nezměnilo: pomáháme tam, kde je situace dětí nejtíživější. Největší část pomoci v současnosti směřuje do nejchudších zemí a do oblastí zasažených přírodní nebo válečnou katastrofou, kde děti umírají na podvýživu a běžné nemoci, kterým lze předcházet. České děti jsou plošně očkovány proti smrtelným nemocem, od narození mají přístup ke kvalitní lékařské péči a doma mají zdroj čisté pitné vody, kterou se nemusí bát pít. Dětská práce je u nás zakázaná, každé dítě má právo chodit do školy. To jsou všechno věci, které již považujeme za samozřejmost, ale pro miliony dětí stále představují luxus, který si nemohou dovolit.

Věděli jste, že…

obrázek z Československa stál na počátku milionů prodaných blahopřání UNICEF po celém světě? První pohlednici UNICEF nakreslila Jitka Samková z jihočeského Rudolfova. Byla mezi československými dětmi, které od UNNRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu) a UNICEF po válce obdržely potravinovou pomoc. Jako poděkování namalovala obrázek dětí s májkou. Ten se dostal až do centrály UNICEF v New Yorku, kde se tak zalíbil, že byl vydán jako pohlednice. 

Samozřejmě i u nás mají děti problémy a je dobře, že existují lidé a instituce, které jim pomáhají. UNICEF se dlouhodobě zasazuje o to, aby byl u nás zřízen institut dětského ombudsmana, který by s řešením některých problémů pomohl. Nesnažíme se ale dělat úplně všechno. Soustředíme síly a prostředky na relativně jednoduché, ale velmi účinné programy tam, kde je situace dětí nejvážnější. A když to bude situace v Česku vyžadovat, jsme připraveni pomoci i tady.    

Foto: Vykládka potravinové pomoci UNRRA na letišti v Praze Ruzyni. UNRRA – Správa OSN pro pomoc a obnovu po druhé světové válce byla zaměřena především na Evropu. 11. prosince 1946 převzal práci UNRRA na pomoc znevýhodněným dětem UNICEF. Československo, 1946. © UNICEF

“Co oni dali nám, když tu byly povodně? Radši postavit něco v Čechách pro Čechy… nebo “My tady máme dost problémů a dost jich ještě bude, ať jim pomůžou arabské země… “ Podobných výroků najdete na internetu desítky. Opravdu jsme takoví nacionalisté?

V roce 2002 během povodní v Česku UNICEF distribuoval tablety na vyčištění milionů litrů vody a zasahovala u nás také řada záchranářských týmů ze zahraničí. Na to se rychle zapomnělo. Letos v březnu a dubnu, kdy byl nedostatek dezinfekčních prostředků a dětských roušek, jsme potřebným rodinám v Uničově, Litovli a dalších zasažených okresech dodávali dětské hygienické balíčky, celkem za více než 500 tisíc korun.

Foto: Česká pobočka UNICEF poskytla v dubnu 2020 materiální pomoc nejpotřebnějším dětem v České republice. První stovka balíčků s ochrannými a hygienickými potřebami pro děti poputovala do Uničova a Litovle, které byly kvůli šíření nákazy uzavřeny do čtrnáctidenní izolace. Kancelář starosty města Uničov Radka Vincoura, 2020. © UNICEF ČR

Nedokážu posoudit, nakolik komentáře na sociálních sítích reprezentují celou českou společnost. Mohu ale na základě objektivních údajů potvrdit, že Češi jsou velmi štědří dárci. V současnosti nás v České republice finančně podporuje více než 40 tisíc dárců. Tito lidé nepíší vášnivé komentáře na Facebooku, ale když je potřeba, dokáží soucítit i na dálku a pomoci tam, kde je to právě potřeba.

UNICEF dokáže kdekoliv na světě zareagovat během několika hodin. Rychlost pomoci rozhoduje o tom, kolik lidí přežije a kolik jich naopak zemře.

Moc si vážíme především našich Přátel dětí, drobných dárců, kteří každý měsíc přispívají menší částkou v libovolné výši. Dlouhodobá a pravidelná pomoc má obrovský smysl – dokážeme díky tomu okamžitě reagovat na jakékoli nenadálé situace a bez odkladu pomáhat zasaženým rodinám jako například v srpnu po tragické explozi v Bejrútu, kde naše místní pobočka ještě týž den začala s distribucí pitné vody záchranářům a léků a zdravotnického materiálu pro ošetření zraněných.

Jak UNICEF pomáhal v ČR během covidu

  • Během nouzového stavu UNICEF přepnul na programy v Česku
  • V pražské prodejně zřídil výdejnu dětských roušek a dezinfekce, hygienické balíčky s dětskými rouškami a dezinfekčními prostředky distribuoval potřebným rodinám v Uničově, Litovli, Litoměřicích a na Domažlicku
  • Realizoval mezi českými dětmi výzkum upozorňující na některá negativa online výuky a nouzového stavu
  • Spojil se s projektem Počítače dětem a navázal partnerství s Univerzitou Karlovou 

Proč je podle vás důležité, abychom si pomáhali napříč kontinenty? Jak ovlivní naše životy, když pomůžeme někomu třeba v Africe?

Pomoc je vždy dobrovolná, každého oslovují jiná témata, takže je dobře, že si lidé mohou vybrat to, co je jejich srdci nejbližší. Právě probíhající pandemie koronaviru nám připomněla, jak moc je současný svět propojený. Každá velká událost, byť by se děla na druhém konci světa, nás dříve nebo později ovlivní. Pokud lidé v nejchudších zemích světa nebudou mít pitnou vodu a možnost dodržovat hygienu, mohou se z těchto zemí šířit nemoci i do rozvinutých států.

Pokud nebudeme řešit klimatickou krizi, budeme se muset dřív nebo později vypořádat s mnohem větší migrační vlnou – výkyvy počasí, nedostatečná úroda, období sucha a invaze sarančat již teď připravují o obživu miliony obyvatel rovníkové Afriky a Jemenu. Velký problém představují také válečné konflikty – lidé ve válečných oblastech neopouští své domovy proto, že by chtěli jít za lepším. Odchází proto, že musí, aby ochránili životy sebe a svých dětí.

Z pole přes malárii až na vysokou 

„Dlouhodobě sleduji například příběh jedné dívky ze Rwandy. Jmenuje se Manira a setkala jsem se s ní poprvé, když jsme v její vesnici v pohoří Virunga natáčeli televizní dokument. Manira ztratila rodiče a v pouhých 13 letech se musela postarat o dva malé sourozence. Děti žily v extrémní chudobě. Manira obdělávala políčko po rodičích a občas si přivydělávala nošením vody z 5 km vzdáleného jezera. Na školu samozřejmě nezbýval čas ani peníze.

Jako by to nestačilo – podobně jako další děti z vesnice trpěla malárií a různými parazity. Chvíli jsem přemýšlela, že bych si Maniru adoptovala, ale po zvážení všech praktických důsledků jsem došla k tomu, že nemůžu tuhle křehkou květinu jen tak vytrhnout a přesadit do úplně cizího prostředí. Lepší je podpořit její růst tam, kde už má kořeny.

Po roce od natáčení UNICEF zavedl v její vesnici pitnou vodu a opravil školu, takže Manira začala chodit do školy. Žila sice ve stejném domečku, ale už nebyla nemocná a nemusela trávit celé hodiny nošením vody. Když jsem ji viděla naposledy, bylo jí 17. Stále chodila do školy, protože toho mnoho zameškala. Poprvé jsem s ní ale mohla mluvit bez překladatele, protože uměla anglicky a francouzsky.

Nedávno od místního kolegy přišla zpráva, že Manira studuje na vysoké škole. Kdo ví, možná z ní jednou bude lékařka, která najde lék na arteriální hypertenzi. V každém případě však díky pomoci dostala šanci na normální život a lepší budoucnost. I díky Maniře vím, že pomoc má smysl.“ Pavla Gomba, ředitelka UNICEF ČR

Foto 1: Pavla Gomba s Manirou v roce 2004. Foto 2: Manira v roce 2009, kdy díky škole uměla anglicky a francouzsky.

Další častý argument proti sbírkám je, že se má o své občany postarat stát, ne my, případně že si mají lidé pomoct sami. Je to ale vůbec v jejich silách?

Ano, tomu věřím i já. Nejlepší pomoc je ta, která probíhá přímo na místě. Naše programy v terénu jsou založené především na práci místních odborníků i dobrovolníků. Například po explozi v Bejrútu jsme zde zorganizovali 1300 mladých dobrovolníků, kteří svépomocí odklízeli suť a nepořádek ze zničených ulic. UNICEF jim k tomu dodal to, co na místě chybělo: kbelíky, lopaty a dezinfekci. 

Podobně to funguje i u dlouhodobých programů. Když říkáme, že jsme postavili školu, ve skutečnosti to znamená, že jsme dodali stavební materiál a odborný dohled, podmínkou ale je, aby se na stavbě podíleli dobrovolně členové komunity, kde bude škola stát. 

Žádná matka na světě by neměla řešit, kam schovat své děti před blížícími se vojáky, žádné dítě by nemělo být svědkem mučení a zabití svých rodičů.

Stále však zbývají humanitární katastrofy a nejchudší země světa, které nemají žádný sociální, zdravotnický nebo důchodový systém, na který by se senioři, nemocní a lidé v nouzi mohli spolehnout. Obyvatelé země jsou tak často odkázáni pouze sami na sebe nebo na humanitární pomoc ze zahraničí. Tam jde o bezprostřední záchranu životů, což patří mezi hlavní poslání UNICEF. Za oněch dvacet let, co pro UNICEF pracuji, však počet těchto oblastí dramaticky klesl, v mnoha zemích světa se situace rychle mění k lepšímu, což i mně dává jistotu, že tento problém má své řešení.

UNICEF podporuje i herečka Jitka Čvančarová

„Měla jsem možnost osobně poznat programy UNICEF v africkém Mali a v Bhútánu. Když si člověk uvědomí, že s relativně nízkými náklady můžeme zachránit miliony dětských životů, neměli bychom být lhostejní. Na práci UNICEF mi je sympatické, že je neokázalá, ale přitom velmi účinná a maximálně respektuje místní podmínky a kulturu.“

Foto: Herečka a vyslankyně dobré vůle UNICEF Jitka Čvančarová v buddhistickém klášteru při dopoledním vyučování svatých textů. Kláštery v Bhútánu často nahrazují sirotčince, chlapci jsou zde přijímáni již ve věku šesti či sedmi let. Bhútán, 2014. © Martin Rychlík

Objevují se názory, že války k životu patří a regulují počet stále rostoucí populace. Dokáže tohle říct člověk, který válku zažil na vlastní kůži, nebo jsou to silácké řeči někoho, kdo nemá nejmenší ponětí o tom, jak válka doopravdy vypadá?

Nepřejme si prosím válku. Já sama jsem se ocitla v situacích, kdy šlo o život, a nikomu bych to nepřála. Žádná matka na světě by neměla řešit, kam schovat své děti před blížícími se vojáky, žádné dítě by nemělo být svědkem mučení a zabití svých rodičů. Přesně takové situace války přinášejí.

I já jsem tyto komentáře zaregistrovala a často při nich myslím na jednoho z našich Přátel dětí, pana Asafa Auerbacha. Byl jedním z Wintonových dětí, válku přežil u náhradní rodiny v Anglii, a když se vrátil do Prahy, zjistil, že už nemá nikoho. UNICEF podporuje více než deset let. Jak sám říká „dětství se nedá nahradit“. Děti, které se ne svojí vinou ocitly uprostřed válečné vřavy, potřebují pomoc právě teď, ne zítra, ne za rok, ale právě teď.

Foto: Tříletý Rayan přišel minulý rok při stupňujících se bojích v Adenu o ruku. Pravidelně navštěvuje protetické centrum v nemocnici v Adenu, aby podstoupil fyzioterapeutickou léčbu. Jemen, 2020. © UNICEF/Alzekri

Věděli jste, že…

každé šesté dítě na Zemi teď žije v oblasti války nebo ozbrojeného konfliktu? Ve válečných konfliktech ztrácí děti právo na život, ochranu i vzdělání. V nejhorších případech jsou vystaveny cíleným a bezohledným útokům a zneužívání, jako je sexuální násilí, únosy a nucený nábor dětských vojáků ozbrojenými skupinami. Hrozivé je, že v současných ozbrojených konfliktech je zapojeno nejvíce zemí za posledních třicet let. UNICEF teď navzdory nebezpečí, pracuje v těch nejnebezpečnějších oblastech: v Sýrii, Jemenu, Somálsku, Afghánistánu nebo v oblastech ovládaných Boko Haram v Nigérii. Protože přesně tam děti potřebují pomoct nejvíce.

Někteří lidé se zase bojí toho, že finanční pomoc shrábne zkorumpovaná vláda nebo pořadatelé sbírky a peníze se k potřebným vůbec nedostanou. Jak poznáme seriózní charitu od podvodníků a kolik procent z vybraných příspěvků jde skutečně na pomoc lidem v nouzi?

Ne vždy jde o podvodníky, i když i ti se mohou snažit na charitě přivydělat. Často se do různých projektů pouštějí lidé s dobrými úmysly a velkým nadšením, ale nemají zkušenosti, nevědí, co je nutné vyřídit, nedokáží odhadnout, jak je zajištění projektu náročné. V médiích se teď hodně píše o sbírkách, které vznikly během jarního nouzového stavu, bez povolení, bez kontroly, a ne vždy se vybrané prostředky dostaly tam, kde bylo slíbeno. Taková situace bohužel vrhá špatné světlo na všechny.   

Každá charitativní organizace je dohledatelná ve veřejném rejstříku, kde je mj. uvedeno IČ/DIČ organizace, sídlo organizace a její statutární zástupci. Seriózní organizace by měla pravidelně zveřejňovat výroční zprávy včetně hospodaření. Měla by také mít nějakou historii, podle které se dá usoudit, zda organizace plní své sliby dárcům a vybrané prostředky správně využívá. V případě pouličních sbírek by každá kasička měla být zapečetěná a s razítkem úřadu, který vydal povolení ke sbírce. Charitativní organizace nebo dobročinné sbírky se dají ověřit také přímo na stránkách Ministerstva vnitra.

Kdo kontroluje UNICEF

V systému OSN je UNICEF jedinou organizací, jejíž činnost není financována z rozpočtu OSN, ale výhradně z dobrovolných příspěvků veřejnosti – jednotlivců, společností a vlád. Jako mezinárodní organizace podléhá UNICEF kontrole mezinárodního týmu auditorů, přičemž každý rok na kontrolu vysílá své auditory jiná země, aby byla zajištěna nestrannost a objektivita.

Národní výbory pro UNICEF navíc podléhají každoroční kontrole místních úřadů (příslušný finanční úřad, odbor daní, poplatků a cen MHMP, který vykonává dohled nad veřejnými sbírkami apod.). Hospodaření UNICEF dále průběžně kontroluje interní Revizní komise nezávislých odborníků z řad členů UNICEF v ČR a nezávislý externí auditor.

Kolik procent z vybraných peněz pro UNICEF jde na přímou pomoc, a kolik procent na chod organizace?

Abychom mohli plnit své poslání, provozní náklady musí být co nejnižší. V tom nám významně pomáhají tisíce dobrovolníků jak v České republice, tak všude po světě, kteří vykonávají práci ve svém volném čase a bez nároku na odměnu. Současně však musíme pro programy UNICEF zajistit potřebné zázemí a odborníky, například ostrahu humanitárních skladů nebo bezpečný transport a distribuci v humanitárních krizích.

Je to podobné jako s požárníky: dobrovolní hasiči mohou zastat spoustu užitečné práce, bez těch profesionálních se to ale neobejde. V současnosti jde v UNICEF 88,3 % z každého daru přímo na programy pomoci dětem. Na získávání finančních prostředků a koordinaci projektů jde 5,5 %, na samotný provoz pak 6,2 %.

Chci přispět dětem v nouzi

Proč přispět právě organizaci UNICEF?

  • Okamžitá pomoc
    UNICEF dokáže kdekoliv na světě zareagovat během několika hodin. Rychlost pomoci rozhoduje o tom, kolik lidí přežije a kolik jich naopak zemře.
  • Vlastní pracovníci ve všech zemích světa
    UNICEF je jediná humanitární organizace, které pracuje ve všech zemích a oblastech světa, a to včetně Severní Korey nebo nárazníkové zóny mezi Sýrií a Tureckem.
  • Řešení příčin, nikoliv zmírňování následků
    UNICEF pomáhá problémy řešit, ne je jen krátkodobě zmírnit. Využívá místní pracovníky a dobrovolníky, kteří nejlépe znají jazyk a prostředí. Díky tomu pracuje rychle, efektivně a řeší skutečné příčiny problémů.
  • Transparentní účetnictví
    UNICEF podléhá přísné finanční kontrole. Z každého daru jde 88,3 % přímo na programy pomoci dětem. Na získávání finančních prostředků a koordinaci projektů připadá 5,5 %, na samotný provoz organizace 6,2 %.
  • Schopnost vyjednávat s vládami
    UNICEF je mezivládní organizace. To znamená, že může jednat s vládami jednotlivých zemí a ovlivňovat, jakým způsobem státy zajišťují dětská práva na svém území. V řadě afrických zemí UNICEF například dojednal zrušení povinnosti nosit na základní škole školní uniformu. Pro chudé rodiny to byla největší překážka, kvůli které nemohly poslat děti do školy.
  • Respektování místních tradic
    UNICEF respektuje místní podmínky a tradice, nevyváží do zemí demokracii, neprosazuje žádný politický či náboženský názor. Je pouze spolupracující organizace, které jde o děti. Investice do dětí má totiž obrovský smysl pro naši společnou budoucnost.

O dobročinných sbírkách se často říká, že představují šanci na lepší život. Jaké jsou vaše zkušenosti, dokážou děti tuto šanci využít?

Programy UNICEF dokáží zabránit zbytečným ztrátám dětských životů, dostat děti do školy a dát jim šanci na lepší budoucnost. Dál je to ale na každém jednotlivci, jak si život zařídí. Vzpomínám například na jednoho dětského mnicha z Bhútánu. Jmenoval se Samdrup, maminka mu umřela při porodu mladšího brášky a on se v 10 letech ocitl v klášteře. Přestal chodit do školy, ztratil kontakt s rodinou, v klášteře nebyla voda, takže on i všichni malí mniši trpěl svrabem a dalšími kožními nemocemi.

Kdyby lidé v Africe a dalších méně rozvinutých zemích jenom čekali na pomoc, tak si nikdo z nás ráno neuvaří kafe nebo čaj, nedá si sušenku s čokoládou, ke svačině banán a obyčejné bavlněné tričko v obchodech bude stát třikrát více než dnes.

Občas míval hlad, stýskalo se mu po domově. Díky podpoře našich příznivců jsme v klášteře vybudovali zdroj pitné vody a umývárnu, takže se všichni chlapci uzdravili. U Samdrupa jsme podpořili také návrat domů a vzdělávání. Měla jsem možnost se s ním ještě několikrát setkat. Doma byl šťastný, ale život jde dál. Když jsem ho viděla naposledy, byl smutný, protože sice skončil střední školu, ale dlouho nemohl najít práci. V tom už samozřejmě UNICEF pomoci nemůže. Nedávno mi Samdrup napsal přes Facebook. Pracuje jako řidič, a i když to možná není práce snů, má svůj výdělek a spoří si, aby si mohl splnit všechny velké plány do budoucna. Mám radost, že jsme v určitém úseku jeho života mohli pomoci.

V životě příjemců naší pomoci je UNICEF jen malým dílkem, o kterém často ani nevědí. Když například přijde nastávající maminka do zdravotnického centra ve své vesnici, neví, že sestru vyškolil UNICEF a v lednici jsou naše léky a vakcíny – podstatné je to, že tam tyto věci jsou (úsměv).

Foto 1: Malý mnich Samdrup s Pavlou Gomba v roce 2005. Foto 2: Samdrup v poslední třídě gymnázia ve městě Punakha v Bhútánu v roce 2014.

Když jsem pročítala negativní komentáře, nabyla jsem dojmu, že mají někteří pisatelé pocit, že uprchlíci, oběti válek nebo třeba výbuchu v Bejrútu jen líně sedí a natahují ruku po našich penězích. Kde tahle představa vzniká a jak vypadá skutečnost?

Kdyby lidé v Africe a dalších méně rozvinutých zemích jenom čekali na pomoc, tak si nikdo z nás ráno neuvaří kafe nebo čaj, nedá si sušenku s čokoládou, ke svačině banán a obyčejné bavlněné tričko v obchodech bude stát třikrát více než dnes. Troufám si říct, že jsem projela půlku světa, žádné lenochy s nataženou rukou jsem ale neviděla, naopak.

V Sierra Leone jsem viděla osmileté děti, které těžce pracují na plantážích, v Mali sbírají odpadky na skládkách, aby přežily, na hranicích s Kongem dokonce pracují v dolech, což je ve vyspělých zemích zakázáno ženám a mladistvým. V nejchudších zemích světa je nuceno pracovat každé čtvrté dítě. Celosvětově se dětská práce týká 152 milionů dětí, 73 milionů z nich přitom pracuje v podmínkách, které ohrožují jejich zdraví a život.

Foto: Desetiletý Tarek pracuje v továrně na výrobu hliníku v hlavním městě Dháka. V současné době v Bangladéši pracuje téměř 3,5 milionu dětí, mnohé z nich v nebezpečném prostředí, které ohrožuje jejich zdraví, vzdělání i budoucnost. Malé děti, aby se uživily, sbírají odpadky na plovoucích skládkách nebo pracují v extrémně nebezpečných továrnách. Bangladéš, 2018. © UNICEF/Lister

Vím však, k čemu kritici směřují, a souhlasím, že do každého z programů je nutno zabudovat prvky, které posilují odpovědnost a samostatnost. Proto například i v uprchlických táborech trváme na tom, aby si lidé z poskytnutých surovin připravovali jídlo sami, nejsou tam žádné obrovské kolektivní jídelny. Jednak jim vlastní jídlo více chutná, jednak jim to pomáhá udržet pravidelný režim a smysluplně strávit čas.

Věděli jste, že…

ve Rwandě lidé vstávají ve čtyři ráno, aby v domečcích bez elektřiny na ohni připravili snídani, vypravili děti do školy a ještě před rozedněním začali pracovat na čajových plantážích? Mimochodem čaj nasbíraný na plantážích v Sorwathé se prodává i u nás. Česačky čajových lístků dostávají necelou korunu za kilo natrhaných čajových lístků. Za den těchto lístků natrhají 20 až 25 kilogramů, takže si za celodenní dřinu vydělají stěží jen na jídlo, které je ve Rwandě skoro stejně drahé jako u nás.

Foto: Čajové lístky se na plantážích začínají sbírat ještě před rozedněním. Nasbírané lístky se okamžitě převážejí do továrny, kde v nepřetržitém provozu probíhá fermentace a sušení. © UNICEF

Vášnivé debaty v Česku vyvolávala také uprchlická krize. Často je doprovázel názor, že když mají uprchlíci mobilní telefony, tak na tom nemohou být tak špatně. Mediální obraz bývá hodně zkreslený, jaká je realita v uprchlických táborech?

Známý klimatolog a popularizátor vědy Václav Cílek říká, že v blízké budoucnosti budou lidé umírat hlady, ale s chytrým telefonem v ruce. Je to paradox, který mohu potvrdit, protože i v subsaharské Africe nebo Bhútánském království jsou moderní technologie dostupnější než třeba pitná voda. Mobil není žádným měřítkem kvality života.

Životní podmínky v uprchlických táborech jsou zoufalé. Na uzavřeném prostoru zde žijí tisíce lidí. Na některých místech je k dispozici jeden kohoutek s vodou pro více než tisíc uprchlíků.

Migrace je velký problém, nejenom v Evropě. Pokud však v nějaké zemi dlouhodobě zuří válečný konflikt, který rozvrátil veškerou infrastrukturu, připravil rodiny o domov a lidé se tu každý den obávají o své životy, udělají vše pro to, aby pro sebe a své děti zajistili lepší budoucnost. Proto se vydávají na dlouhou a nebezpečnou cestu do Evropy.

Životní podmínky v uprchlických táborech jsou zoufalé. Na uzavřeném prostoru zde žijí tisíce lidí. Na některých místech je k dispozici jeden kohoutek s vodou pro více než tisíc uprchlíků. Děti, které sem utekly před válkou v rodné zemi, přitom prožily těžko představitelná traumata. Mnoho z nich potřebuje psychologickou pomoc.

V UNICEF věříme, že žádné dítě není nepřítel. Děti v uprchlických táborech si zaslouží naši pozornost, soucit a solidaritu. I proto se snažíme migraci předcházet tím, že pomáháme přímo v oblastech, kde problémy vznikají. Programy UNICEF jsou koncipovány k řešení dlouhodobých příčin strádání dětí především tam, kde se narodily a žijí.

Můžete nám přiblížit aktuální situaci kolem porodnosti v Africe? Z facebookových komentářů vyplývá, že si lidé myslí, že čím víc přispějí, tím více dětí se narodí. Tedy, že svými příspěvky podporují vysokou porodnost.

A přitom je to právě naopak! UNICEF podporuje vzdělávání dívek, usiluje o prevenci dětských sňatků a šíří osvětu o odpovědném rodičovství, čímž trvale pomáhá snižovat porodnost ve všech regionech světa. Zatímco v roce 1950 byla průměrná světová fertilita 4,97 dětí, v roce 2010 to bylo pouze 2,5 narozených dětí na 1 ženu. I v takových zemích, jako je například Rwanda, se porodnost snížila ze 7,1 dětí na ženu v letech 1950–1955 na současných 4,46 dětí na ženu.

Existuje přímá korelace mezi porodností a dětskou úmrtností: čím nižší je úmrtnost dětí do 5 let věku, tím nižší je v dané zemi porodnost. Zvyšování míry přežití dětí totiž omezuje potřebu rodičů mít více dětí, ať již jako pomocnou sílu na pole, nebo jako jistotu pomoci ve stáří. Historická zkušenost, včetně té v Evropě, ukazuje, že porodnost závisí na mnoha ekonomických, sociálních, politických a kulturních faktorech.

Foto: Zdravotnice z mobilního týmu vydává léky v oblasti Mapai v Mosambiku. Mobilní zdravotnické týmy zajišťují integrovanou péči v izolovaných a těžko dostupných oblastech. Součástí programu je také osvěta a podpora plánovaného rodičovství. © UNICEF/Rich

Na porodnost má významný vliv také úroveň sociálního zabezpečení (v řadě zemí například neexistují starobní penze, takže více dětí dává rodičům větší naději, že o ně bude mít ve stáří kdo pečovat). Nabízí se paralela s evropskými zeměmi na počátku 20. století, kdy rodiny s pěti a více dětmi nebyly žádnou výjimkou. Obecně platí, že čím je společnost ekonomicky vyspělejší, tím nižší je porodnost.

Jaké další mýty kolem vaší činnosti nejčastěji vyvracíte?

I po mnoha letech mne některé dotazy či výhrady překvapí. Například nedávno nám někdo vyčítal, že UNICEF sponzoruje fotbal, a jako příklad dával naše logo na drese hráčů FC Barcelona. Ve skutečnosti to je přesně naopak. Tento světoznámý klub řadu let podporuje UNICEF finančně i věcně.

Foto: Prezident FC Barcelona Josep Maria Bartemeu, fotbalista FC Barcelona Ronaldinho a výkonný ředitel UNICEF Anthony Lake (zleva) drží společně dres Barcelony s logem UNICEF a připomínají si tak desetileté výročí partnerství FC Barcelony a UNICEF. Sídlo OSN New York, 2016. © UNICEF

Dotazům také občas čelíme, když se v televizi objeví spoty UNICEF. Lidé nám vyčítají, že žádáme veřejnost o pomoc, a přitom utrácíme milionové částky za reklamu. To bychom si samozřejmě nemohli dovolit. Protože činnost UNICEF je financována výhradně z dobrovolných příspěvků veřejnosti, využíváme prostoru pro propagaci v médiích pouze tehdy, pokud je zdarma nebo za zcela symbolickou cenu.

Lidé se také ptají na to, jak si můžeme dovolit mít kancelář na Praze 1. Odpověď je jednoduchá. Český UNICEF má sídlo v budově Ministerstva zahraničních věcí, které nám prostory poskytuje bezúplatně. Moc si této podpory vážíme, protože nám umožňuje udržovat provozní náklady na minimu.

Na některé mise berete i velvyslance dobré vůle, patří mezi ně třeba Patrik Eliáš. Ve Rwandě s vámi byl také youtuber Karel Kovář alias Kovy nebo režisér Václav Marhoul. Jaké jsou reakce lidí, kteří se s takovou chudobou a utrpením setkávají poprvé? Přece jen je něco jiného o těchto věcech slyšet ve zprávách a něco jiného je vidět skutečnost na vlastní oči.

Osobní svědectví nezávislých osobností, které mají ve společnosti respekt a velký dosah, je pro naši práci důležité. Patrik Eliáš, Václav Marhoul, Karel Kovář alias Kovy a já jsme myslím nejméně pravděpodobná čtyřka, která by spolu někam jela (úsměv). Díky tomu, že navštěvovali fungující projekty, věřím, že dojem ze země byl pozitivní. Setkali se tam se spoustou místních lidí, navštívili nemocnice, školy, mládežnické projekty a viděli normální život – v dobrém i v tom horším. Samozřejmě nemají srovnání jako já, která se tam vrací každý rok a vidí posuny k lepšímu, ale myslím, že když ne všichni, tak někteří z nich se do Rwandy za pár let rádi vrátí podívat.

Foto: Plovoucí zařízení pro nasávání vody z řeky Kagera, přizpůsobené vysokým i nízkým stavům vody. V táboře Mahama pro uprchlíky ze sousedního Burundi UNICEF pomohl v roce 2016 vybudovat čističku vody a veřejné vodovody pro 60 tisíc lidí. Díky tomu již nemusí děti putovat dlouhé kilometry za vodou do řeky Kagera, která je závadná a kde je navíc ohrožovali krokodýli. V táboře díky tomu dramaticky poklesla nemocnost a úmrtnost na bakteriální a parazitární onemocnění.

Rwanda je příkladem země, která se rychle posouvá k lepšímu, není to ale všude. Kdyby například navštívili internační tábory pro Rohingy v Myanmaru nebo některou z válečných zón, to jsou setkání, která se vám dostanou pod kůži. I když se vám lidé svěřují se svými příběhy, existuje hranice, kterou nelze překročit. Nikdo z nás nedokáže prožít bolest matky, které v náručí zemřelo dítě jenom proto, že v celém okrese není inkubátor, nikdo si nepředstaví, co prožívá klučina, kterého v šesti letech unesli vzbouřenci a udělali z něj dětského vojáka. I s takovými příběhy se během práce pro UNICEF setkáváme.  

UNICEF podporuje Patrik Eliáš i Michal Viewegh

„Viděl jsem UNICEF v terénu – vím, jak pomáhá a jak důležité je to pro záchranu života dětí. Naše celá rodina proto podporuje UNICEF a věřím, že se k nám přidají další lidé.“ Patrik Eliáš, hokejista

„Pomoc bližnímu je pro mě dobrý způsob, jak si trochu vylepšit mínění o sobě samém, jeden z mála důkazů, že nejsem tak úplně sobec, že se nezajímám jen o sebe, že mě netrápí jen vlastní (pseudo)starosti…“ Michal Viewegh, spisovatel

Foto 1: Hokejista a vyslanec dobré vůle UNICEF Patrik Eliáš. Belize, 2008. © UNICEF, Foto 2: Spisovatel a vyslanec dobré vůle UNICEF Michal Viewegh. Sierra Leone 2011.© UNICEF

Vy sama jste se zúčastnila několika zahraničních misí. Jak vypadá běžná práce pracovníka UNICEF v terénu?

To hodně záleží na tom, ve které zemi je a jakou práci dělá. UNICEF působí ve více než 190 zemích světa. V krizových oblastech jsou programy úplně jiné než ve stabilních zemích, kde jde spíše o spolupráci s místními institucemi a jejich motivaci k úpravě podmínek pro zlepšení situace dětí.

Soucit, solidarita a štědrost mezi lidmi převažují nad egoismem. Ve všech velkých krizích Češi dokázali svou solidaritu a také schopnost kreativně a vlastními silami překonat překážky.

Jsme rádi, že se do naší práce v terénu ve stále větší míře zapojují i Češi, například mladý vysokoškolák David Pulgret nedávno strávil v rámci programu UN Volunteers rok v UNICEF Zambie. Vyzkoušel si tam jak terénní programy na pomoc handicapovaným dětem, osvětu a podporu vzdělávání, tak práci v back office, která vytváří zázemí pro kolegy v první linii.

Foto: David Pulgret, český dobrovolník UNICEF v Zambii. V rámci UN Volunteers každý rok vyjede 8–10 českých dobrovolníků do rozvojových zemí. Zambie, 2020. © UNICEF

Řeknete nám svůj nejsilnější zážitek z mise? Čím vás obohacují?

Jsou chvíle, na které určitě nikdy nezapomenu: rozhovor s nespravedlivě odsouzenou ženou čekající na popravu ve rwandském vězení, jízda na kánoi na rozbouřené řece do mayské vesnice v Belize, útok rebelů ve Středoafrické republice, přespání v bhútánském klášteře nebo radost ze shledání s Manirou ve Rwandě. Tyto extrémní situace mi, myslím, dávají určitý nadhled nad problémy, které se řeší u nás. Nejsou méně důležité – jsou jiné a většinou u nich (naštěstí) nejde o život. Važme si toho.

V jednom ze svých článků na blogu jste napsala “Solidarita a dobročinnost jsou odvěkým tmelem lidské společnosti.” Jak si lidstvo vede? Jsme solidární, nebo myslíme spíš na sebe?

Myslím, že souběžně existují oba směry: dávat a pomáhat může hlavně ten, kdo je relativně v pohodě, kdo neřeší bezprostřední existenční potíže, takže je přirozené, že na prvním místě je vždy člověk sám, jeho rodina a nejbližší. Na druhou stranu je lidem přirozené bližnímu v nouzi pomoci, ať už jako projev vyšších morálních hodnot, nebo reciprocity – když pomůžu dnes já tobě, mohu očekávat, že v podobné situaci pomůžeš ty mně.

Narůstající podpora našich dárců potvrzuje, že soucit, solidarita a štědrost mezi lidmi převažují nad egoismem. V tomto směru o Česko nemám obavu. Ve všech velkých krizích Češi dokázali svou solidaritu a také schopnost kreativně a vlastními silami překonat překážky. Potvrzuje to i čerstvá zkušenost se šitím roušek po vyhlášení nouzového stavu na jaře. Události posledních měsíců ukazují, že pomáhat je pro nás přirozené.

Sandra Soukupová

Sandra Soukupová

Co bych vám na sebe tak práskla? :) Mám ráda zmrzlinu, cestování, hory, jízdu na kole a lego. Jako malá jsem chtěla být zpěvačkou, právničkou, doktorkou, majitelkou restaurace nebo třeba popelářkou. Nakonec vyhrálo psaní a nelituji, protože mně i čtenářům rozšiřuje obzory, což je skvělé.