☀️Matíkovo prázdninové dobrodružství☀️

Je to tady! Velké prázdninové dobrodružství začíná. Každý týden se můžete těšit na jednu část příběhu s indiciemi, jenž napoví, jak vypadá Matík, kterého najdete na závěrečné stránce našeho Prázdninového deníku. 

Stáhněte si prázdninový deník

🍦Zmrzlinový týden🍦

“Ach jo, ” posteskl si Matík, “už jsou zase ty otravné prázdniny!” Narozdíl od ostatních příšerek neměl prázdniny vůbec rád. Připadalo mu, že je to nekonečných devět týdnů, které jsou vyplněny šedivou nudou. 

“Byl bych radši ve školce, nebo rovnou ve škole, ” brumlal si nakvašeně, když se s ním paní učitelka loučila a přála mu krásné prázdniny, “to by bylo něco! Kamarádi, čtení, psaní, počítání a úkoly!” 

Nenechte se zmást, Matík nebyl žádný bručoun, právě naopak. Jeho dobrácký obličej byl málokdy bez veselého úsměvu, který zdobily zoubky bílé jako hvězdičky a v jasně modrých očích se tu a tam zableskla pořádná lumpárna. Vlasy měl střapaté, jasně žluté, jako by mu je obarvilo samo sluníčko. Hřebenu se ale vyhýbal obloukem. Jeho maminka se často zlobila, honila ho s hřebenem a on před ní s jekotem utíkal. “Tak si buď jak to nejposlednější strašidlo, já se s tebou zlobit nebudu, ” vzdávala často svoje snahy. 

Byla to právě Matíkova maminka, která si všimla, že její dítko, kterému se jindy pusa nezastavila, bylo v poslední den školky, až podivně zamlklé. 

“Copak se děje? Je ti líto, že už školka skončila?” ptala se zvědavě. 

“Ne, to ne, už se těším do školy, ale chci do ní rovnou, hned zítra! Nechci prázdniny, to je nuda, žádné učení, žádné úkoly… “ 

“Neboj, něco vymyslíme, ” usmála se laskavě maminka. V hlavě se jí totiž rodil plán, jak malého přes léto zabavit, “co bys řekl na to, kdybychom spolu každý týden něco podnikli něco nového? Každý týden jeden úkol, nebo výlet?” 

Matíkovi se v očích zablesklo. Po tváři se mu rozlil veselý úsměv a začal radostně poskakovat kolem maminky. “Super! Mami, ty jsi stejně nejlepší!” 

“A začneme rovnou, ” řekla maminka, “dneska si dáme za úkol najít … no, třeba tu nejlepší zmrzlinu ve městě!” a vydali se ruku v ruce vstříc prázdninovému dobrodružství. 

Jenže skvělých zmrzlin je tolik.. poraďte Matíkovi a jeho mamince, která je ta nejlepší ze všech.

Druhý den prázdnin začal. Matíkovi už ani trochu nevadilo, že nemusí do školky. Vlastně se sám sobě divil, že měl ještě před týdnem tak špatnou náladu. 

“Já jsem ale trdlo, ” říkal si v duchu, “vždyť je to fajn, že nemusím ráno vstávat a můžu si celý den hrát a být s mámou a tátou.” 

📚 Knižní týden 📚

Minulý týden byl parádní. Matík s maminkou podle plánu ochutnali spoustu skvělé zmrzliny a nejen to! Protože jim na zahradě na letním sluníčku pomalu dozrávaly sladké jahody, rozhodli se ve čtvrtek, že překvapí tátu a vyrobí svoji vlastní banánovo-jahodovu zmrzlinu. Rozmixovali zmražené banány, přidali jahůdky a zmrzlina byla na světě. A byla tak dobrá, že se celé rodince dělaly boule za ušima. 

Teď už se ale Matík těšil, co si na něj maminka vymyslí. Slíbila mu přece, že každý týden zkusí něco nového. V pondělí ráno se vzbudil s dobrou náladou, oblékl si svoje oblíbené tričko, které nosil nejčastěji – bílé s červenými vodorovnými proužky a modré kraťasy. Seběhl po schodech ze svého pokoje do kuchyně, kde už maminka chystala k snídani ovesnou kaši s ovocem, kterou měl Matík ze všech snídaní nejraději. Usedl ke stolu a s chutí se pustil do jídla. Když dojedl, maminka sklidila ze stolu a poté na chvilku z kuchyně zmizela. 

Vrátila se s náručí knížek, které Matík neznal. Zvědavě na maminku koukal a čekal, co si nachystala. 

“Tak Matíku, zmrzliny máme za sebou. Tenhle týden se vydáme do říše Fantazie.” 

“Super, ” vykřikl Matík a vyskočil ze židle. “Co si mám sbalit do kufříku? Když jsme jeli loni do Itálie, měl jsem potápěčské brýle, šnorchl a ploutve, bude tam taky moře?” 

Maminka se rozesmála. “Ale jdi ty, do říše Fantazie nic takového nepotřebuješ, ta je totiž tady, ” řekla a ukázala mu na čelo. 

Matík nechápal. Nerozuměl, co mu maminka říká. Nejdřív ho naláká, že pojedou do nějaké Fantazie, a pak mu řekne, že ji má na čele. Vracela se mu špatná nálada, kterou měl před týdnem. Maminka si toho všimla, a tak rychle začala brát knížky ze svazku, který ke stolu přinesla. Na jejich obalu byli mamuti, indiáni, kluci, kteří seděli u táboráku nedaleko řeky, a na jedné byl dokonce kluk, který v ruce svíral čarodějnickou hůlku s podivným klikyhákem ve tvaru blesku na čele. Začala mu vyprávět o příbězích, které se v knížkách odehrávaly, a o hrdinech, se kterými dobrodružství prožívala, když byla sama ještě malá. Matíka nejvíc zaujal ten o malém čaroději, který se jmenoval Garry, nebo Larry, nebo tak nějak. 

Strávili tak spolu nad knížkami celé dopoledne a Matíka povídání o nich bavilo. Začínal chápat, co to ta Fantazie je. Sám si totiž musel představovat, jaké by to asi bylo, kdyby nasedl na koště a mohl se na něm proletět, a dokonce se mu stalo, že se zasnil a sám sebe na tom koštěti opravdu viděl! Maminka do něj musela drcnout, aby se ze snění probral. 

Když se naobědvali, maminka prohlásila, že půjdou do města nakoupit. “A cestou z obchodu se stavíme v knihkupectví. To aby sis mohl vybrat svoji vlastní knížku, kterou si společně přečteme.” 

“No jo mami, ale já žádné knížky neznám, co když si vyberu nějakou, která mě nebude bavit?” měl starost. 

“Neboj, určitě nám někdo poradí, ” řekla maminka a vyrazili. 

Poraďte Matíkovi na našem facebookovém profilu, jakou knížku by si měl v knihkupectví vybrat.” 

🦊 TÝDEN SE ZVÍŘÁTKY 🦊

Matíkovi šla hlava kolem. Tolik knížek a příběhů! Minulý týden byl prostě perfektní. Venku nebylo moc hezky, horka vystřídaly chladnější dny, a tak bylo vlastně dobře, že maminka právě na tenhle týden vymyslela výlet do říše Fantazie. 

Jak slíbila, stavili se v pondělí v knihkupectví, aby si Matík mohl vybrat knížku, která bude jen a jen jeho. Hlava mu šla kolem. Netušil, že na světě je tolik knížek a už se moc těšil, až se po prázdninách ve škole naučí číst. Vybral si knížku, na jejímž obalu byl velký strom, pod kterým seděl jakýsi dědeček na dřevěné lavičce a kolem něho v kruhu šest dětí, tři kluci a tři holky.

Když přišli domů, udělali si čaj, maminka usedla v obýváku na pohovku, Matík jí položil hlavu na klín a začali společně prožívat příběh dětí z Bullerbynu. To bylo něco! Matík se dozvěděl, že se jmenují Lisa, Anna, Britta, Lasse, Bosse a Ole, že bydlí v jedné vesnici, že jsou to velcí kamarádi a hlavně, že spolu prožívají různá dobrodružství. Živě si představoval sám sebe mezi nimi a připadalo mu, že je důvěrně zná a že jsou tak trošku i jeho kamarádi. Knížku společně dočetli v neděli.  Matíkovi to bylo trošku líto, ale maminka mu slíbila, že si spolu budou číst před spaním každý den. 

Začal nový týden a Matík byl jako na trní. Zase seběhl nedočkavě do kuchyně a už na schodech na maminku volal:

“Mamíííí, co budeme dělat? Já už ani nemohl dospat!” 

“Jen poběž, máme tu pro tebe s tatínkem překvapení!” 

Maminka s tatínkem stáli u stolu a spiklenecky se usmívali. Matík napětím skoro ani nedýchal. Překvapení, jako každé dítě, naprosto zbožňoval. Stál ve dveřích kuchyně a čekal, co se bude dít. Až po chvíli si všiml, že na stole před rodiči stojí zavřená krabice, ze které se tu ozývalo tu zakňučení, tu škrábání. Matík začal pociťovat návaly vzrušení a radosti, tušil, co se v krabici asi skrývá. 

“Mami! Tati! To je pro mě? Co to je? Je to pejsek? Že je to pejsek?” 

Tatínek se usmál. “Však se pojď honem podívat, nebudeme ti přece kazit překvápko.” 

Matík přeběhl ke krabici a odhrnul víko. Chvíli stál a koukal do krabice na to nejkrásnější štěňátko, které si kdy uměl představit. Bylo jakoby zlaté, mělo čumáček jako knoflíček. Černá očka na něj trochu bojácně pomrkávala, ale ocásek, kterým vrtěl ze strany na stranu, prozrazoval, že se Matíka nebojí. 

Matíkovi vytryskly z očí slzy radosti. Pejska si dlouho přál. Kolikrát prosil rodiče, aby mu štěňátko koupili, ale vždycky ho odbyli s tím, že je ještě moc malý, že by se o štěňátko neuměl starat. Teď ale skákal po kuchyni a objímal tatínka, pusinkoval maminku a děkoval a smál se na celé kolo. Tolik štěstí! Do toho malého zvířátka se zamiloval na první pohled a věděl, že budou nejlepší kamarádi. 

Opatrně pejska vytáhl z krabice, opusinkoval ho a pomalu ho položil na zem. Pejsek se váhavě postavil na nožky a už si to vykračoval po kuchyni. Celý den Matík strávil s Lisou, jak fenku zlatého retrívra pojmenoval podle postavy z knížky, kterou s maminkou četli. Byl to zatím ten nejlepší den prázdnin! 

Druhý den ráno se Matík probudil, trošku se bál, že to, že dostal pejska, byl jen sen. Vyděšeně se rozhlédl po pokoji, a když viděl, že Lisa spokojeně spinká ve svém pelíšku, vrátil se mu na tvář široký úsměv a stejný pocit štěstí, jako měl včera. Jemně Lisu vzbudil, vzal ji do náruče a vydali se za maminkou. Ta stála v kuchyni oblečená a zřejmě na ně už čekala. 

“Tak jak jste se vyspali, lásky moje?” vítala je s úsměvem. 

“Parádně mami. Jen jsem se trošku bál, že se mi Lisa zdála, ” odpověděl Matík. 

Maminka namazala Matíkovi chleba s máslem a domácí marmeládou, Lise nasypali granule. Po snídani sklidili ze stolu. Matík si myslel, že stráví další den hraním s Lisou, ale maminka měla jiný plán. 

“Přece nebudeme celý den doma, když je tak hezky! Zkusíme, jak to Lise půjde na vodítku. Když už jsi dostal zvířátko, uděláme si z tohohle týdne zvířátkový týden, co říkáš? Vyrazíme do zoo!” 

Matík zoo miloval. Chodili tam s maminkou často, teď to ale mělo být celé nové, protože ještě nikdy si zoo neprocházel s malým pejskem na vodítku. Rychle se vyčistil zuby, umyl si obličej, oblékl se, obul si boty a už čekal na maminku u dveří. Ta odněkud vytáhla úplně nový obojek, připla ho Lise kolem krku společně s vodítkem, na kterém byly malé tlapky, a společně vyrazili do zoo vstříc dalšímu parádnímu dni. 

🌊 TÝDEN VODNÍCH RADOVÁNEK 🌊

V zoo se měli parádně. Jak by taky ne, když všude kolem pobíhala zvířata, která Matík miloval a navíc si na vodítku vedl svoji Lisu. Nebylo s ní sice snadné pořízení, na vodítku se jí nelíbilo, pachy ostatních zvířat ji rozptylovaly a co chvíli ji s maminkou museli poponášet, protože odmítala jít dál, ale to mu ani trošku nevadilo. Během prvního týdne, kdy pejska měl, se z nich stali nejlepší kamarádi a Matík už si ani nevzpomínal, jaké to bylo pejska nemít. Jediný, kdo nebyl úplně nadšený, byla maminka, Lisa totiž sem tam udělala doma na podlaze loužičku, a dokonce jí v jedné nestřežené chvilce rozkousala podpatek jejích oblíbených bot. Pejsek dostal tak vyčiněno, že chvíli seděl v rohu se sklopenýma ušima a tvářil se tak provinile, že se ani maminka nevydržela dlouho zlobit. 

Matík si ani nevšiml, že je zase pondělí. Ráno se vzbudil, nikam nespěchal, hrál si s Lisou ve svém pokoji a trochu se divil, když maminka z kuchyně volala, že na ně čeká a ať si pospíší. Seběhl dolů, snídani do sebe rychle naházel a chtěl si jít zase hrát. Venku bylo krásné počasí, opět se vrátilo letní počasí, a tak s Lisou vyběhli na zahradu. Házeli si míčkem, přetahovali se o klacíky, chvíli jen tak polehávali na trávě a bylo jim fajn. Když se sluníčko odpoledne vyhouplo vysoko na oblohu, pálilo už tak, že se Matík raději schovával ve stínu a Lisa ztěžka oddychovala. Litoval, že na zahradě nemají bazén, jako jeho kamarád Otík. Otíka vlastně neviděl, co skončila školka a uvědomil si, že se mu po něm vlastně docela stýská. Znali se už dlouho a byli ti nejlepší kamarádi na celém světě. Napadlo ho, že by vlastně nebylo špatné za Otíkem s maminkou vyrazit, ukázat mu Lisu, společně si zařádit v bazénu a prostě si spolu užít den. 

Rozeběhl se za maminkou, aby jí o svém nápadu řekl. Maminka slíbila, že Otíkově mamince zavolá a zeptá se, jestli by je mohli přijít navštívit. Bydleli nedeleko, další den neměli žádné plány, slovo dalo slovo a další den už Matík s maminkou a Lisou stáli před domem, kde Otík s rodinou bydlel. 

“Ahoooj, Otíku!” volal Matík přes plot, když kamaráda viděl.”Koukej, co mám! Dostal jsem pejska!”

“Ty jo, ty se máš!” odpovídal Otík a už je vedl přes branku. “Já bych chtěl taky pejska, ale prý dostanu ségru… pejsek by byl teda o dost lepší, ” kabonil se Otík, když Lisu hladil mezi ušima. 

Maminky si společně sedly ke stolu, povídaly a Matík s Otíkem a Lisou řádili v bazénu. Lisa, jak se ukázalo, milovala vodu a byla v ní jako doma. Matík trochu nechápal, jak je možné, že pejsek, který nikdy nebyl ve vodě, umí plavat. “To mi teda není vůbec jasný, ” škrábal se na hlavě. “Já jsem chodil do plavecký školičky a pořád musím nosit kruh, nebo rukávky, abych se neutopil a ona si jen tak vleze do vody a plave.” 

Užili si společně skvělý den, hráli si ve vodě, skákali ostošest, opalovali se na sluníčku, takže jejich světle modrá kůže začala mít ještě modřejší odstín (ano, Matíkova kůže totiž neměla barvu jako moje, nebo tvoje, byl totiž celý krásně modrý), hráli si s Lisou a měli se náramně. Když se loučili, domluvili se, že další den společně vyrazí na koupaliště, kde jsou kromě bazénu i super skluzavky a tobogány. Maminky sice z nápadu nadšené moc nebyly, ale nechaly se přemluvit. 

Ráno se omluvil Lise, která musela zůstat poprvé doma sama, protože pejsci do bazénů bohužel nesmějí. Matík chvilku maminku přemlouval, aby ji s sebou přece jen propašovali třeba v plážové tašce, přece ji můžou vydávat třeba za nafukovací zvířátko, ale maminka byla neoblomná: “Matíku, jsou místa, kam psi prostě nesmějí. Lisa by se v bazénu mezi tolika dětmi jen trápila. Navíc si musí zvyknout, že tu občas bude sama, aby jí nebylo tolik smutno, až půjdeš v září do školy. A neboj, vždyť nám tatínek včera slíbil, že přijde z práce dřív a vezme ji na procházku.” 

To Matíka trošku uklidnilo. Zbalil si tedy všechny vodní hračky, dvakrát zkontroloval, že má svoje vodní dělo, které stříkalo vodu jako opravdická pistole, oblékl si plavky, dole opusinkoval Lisu, které se v duchu omlouval, že ji nechává samotnou a společně s maminkou vyrazili vstříc dalšímu skvělému dni plnému vodních radovánek. 

Kam vy a vaše děti nejraděIí vyrážíte k vodě? Jakou vodní hračku mají vaše děti nejraději? Kdy se naučili plavat? Podělte se s námi o vaše vodní radosti na našem facebookovém účtu.

⭐ POZOROVÁNÍ HVĚZD ⭐

Matíkovi připadalo, že celý minulý týden strávil ve vodě. Kromě Otíkova bazénu a koupaliště se s maminkou a tatínkem vypravili za město ke starému zaplavenému lomu, kde byla krásně čistá voda a kde byli navíc skoro sami. Tatínek Matíkovi vyprávěl, jak sem jezdil se svým tatínkem, Matíkovým dědečkem, když byl ještě malý. Na lomu bylo nejlepší, že tam mohla, narozdíl od koupaliště, i Lisa! Matík se pořád cítil trošku provinile, že ji musel nechat doma. Když se vrátili s maminkou domů, byla tak nadšená, kňučela, skákala, okusovala Matíkovi ruce a nehnula se od něho ani na krok. Teď ale mohla do vody s nimi, plavala tam a zpátky, skákala pro klacíky, které jí Matík házel, jak nejdál mohl, a nosila je zpátky. 

Voda v lomu byla o dost studenější, než ta na koupališti. Matík to skoro nevnímal, ale když maminka prohlásila, že by měl na chvíli z vody vylézt, protože má celé modré rty a varhánky na prstech, ani trošku neprotestoval. Lehl si na deku, nechal sluníčko, aby ho pořádně prohřálo a u toho jedl svačinu, kterou maminka připravila – obložené housky, ke kterým přikusoval nakrájené okurky. Když dojedl, zadíval se na nebe, po kterém pomalu pluli sem a tam bílí beránci. Hrál s rodiči hru, při které každý říkal, co mu který mrak připomíná. V Matíkových očích tak oblohu chvíli zdobila princezna s dlouhými vlasy, která se po chvilce změnila v pečené kuře a za chvíli z ní byla nebezpečná kobra. 

“Tati, co je za těmi mraky?” zeptal se tatínka, když už ho hra přestala bavit. 

“No vesmír přece, ” odpověděl tatínek. 

To slovo Matík znal, měl doma knížky, ve kterých si prohlížel obrázky kosmických lodí a odvážných lidí oblečených do skafandrů, díky kterým vypadali tak trochu jako sněhuláci. Nikdy ho ale nenapadlo, že vesmír může vidět za bílého dne. 

“Jak je vesmír velký?” zajímalo malého zvědavce. 

“Říká se, že je nekonečný, ale podle mě to nikdo pořádně neví, protože se nikdy žádný člověk až nakonec vesmíru nepodívá, ” odpověděl tatínek. 

Matík moc dobře nechápal, jak si má to nekonečno představit. Už se nadechoval k další otázce, ale tatínek pokračoval ve vesmírném vypravování. 

“My jsme vlastně taky ve vesmíru, Matíku. Víš, jak tady teď ležíme, tak si vlastně plachtíme po Mléčné dráze, to je naše galaxie. Jsou v ní hvězdy, planety, asteroidy, souhvězdí… my jsme na planetě Zemi, tu jsi viděl na obrázku v knížce o vesmíru, je modrá a zelená. Dál tu máme Merkur, Venuši, Mars, Jupiter, Saturn, Uran a Neptun. Ty všechny obíhají kolem Slunce – to je největší hvězda Sluneční soustavy. 

To Matík už vůbec nechápal. Jak může být Slunce hvězda, když hvězdy jsou vidět v noci a teď je den? Tatínek mu vysvětloval, že jako on je Matík, tak hvězda, která nám dává teplo, dostala od lidí jméno Slunce. To ho trochu uspokojilo, ale stejně mu to vrtalo hlavou. 

“Tati a co dělá Slunce, když je noc? To zhasne a ráno se zase rozsvítí?” 

“Ale kdepak. Když mi máme noc, někde jinde na Zemi je den, to proto, že se planeta otáčí kolem dokola.” Tatínek vzal do ruky jablko, které ještě nesnědli. Začal s ním otáčet kolem dokola, zatímco palec druhé ruky, který měl představovat Slunce, držel pořád na stejném místě. Do jednoho místa kousnul, tam byl jejich dům a zahrada. Jak otáčel, byl kousanec chvíli blíž k palci, za chvíli byl zase na druhé straně. Matík už to pomalu začínal chápat. 

“A když je noc, ” pokračoval tatínek, “vidíš na nebi Měsíc, hvězdy a souhvězdí, teď v létě uvidíš třeba Velký vůz, Labuť, Lyru, Orla, Herkula, Pegasa, Andromedu nebo Draka. A víš co, až přijdeme domů, podíváme se, jak ta souhvězdí vypadají a zkusíme je večer na zahradě najít na obloze, pokud bude jasno. A když ne, tak zítra vyrazíme do hvězdárny, aby sis mohl celý vesmír prohlédnout na vlastní oči. 

Matík se spokojeně natáhl na deku, koukal na nebe, vlastně na vesmír, a už se těšil, až se večer zadívá na hvězdy. 

A co nakreslit dneska? To, o čem si tatínek s Matíkem povídali nejvíc. Nad hlavu Matíkovi nakreslete pořádné letní sluníčko, aby ho dál pěkně hřálo. Napište nám, jak jsou na tom vaše děti a vesmír. Zajímá je? Chtěli by být astronauty? Nebo se na vysvětlování toho, proč a jak se střídá den a noc teprve chystáte a pilně studujete? Na vaše odpovědi se těšíme na našem facebookovém profilu.

🌲 TÝDEN STANOVÁNÍ 🌲

Ještě toho večera s tatínkem na zahradě pozorovali hvězdy. Bylo krásně jasno a nebe jimi bylo poseté. Měsíc zrovna dorůstal a jasně svítil. Tatínek Matíkovi ukazoval prstem na souhvězdí a vyprávěl mu příběhy, díky kterým dostala svá jména. Nejvíce se mu líbil příběh o Perseovi, který přemohl strašlivou Medusu tak, že jí usekl hlavu a z jejího těla se zrodil okřídlený kůň Pegas. Ti všichni teď zářili Matíkovi nad hlavou. 

“Za týden to zkusíme znovu, Matiku, ” slíbil mu tatínek. “To budou totiž padat hvězdy, kterým se říká Perseidy.” 

“Padat? To nám spadnou na zahradu?” divil se Matík. 

“Ale ne, to se jen tak říká, že padají. Víš, kolem Země se zrovna bude prohánět kometa, za kterou se ženou malé kamínky a ty, když se přiblíží Zemi, tak shoří.” 

Matík se chtěl ptát dál, protože mu to přece jen nebylo jasné, ale byl už dost unavený a na další otázky mu nezbývaly síly. Usmyslel si ale, že až bude velký, dozví se o vesmíru úplně všechno a jednou se do něj podívá jako slavný kosmonaut. 

Únava ho zmáhala natolik, že už neměl sílu vstát a dojít do své postýlky. “Tati, můžeme zůstat tady? Prosím, já bych chtěl spát venku, ani mi není zima.” Tatínek z tohohle nápadu nadšený nebyl. Na spaní pod širákem nebyl připravený a bál se, že pod obyčejnou dekou, kterou si na zahradu vzali, by Matík mohl nastydnout. “Dneska ne, Matíku, dneska se vyspíme pěkně ve svých postelích. Ale zítra bychom mohli vzít stan a vyrazit stanovat. Vzal Matíka do náruče, přenesl ho do domu a uložil ho do postele. Ten si ráno ani nepamatoval, jak se do postele dostal, tak moc byl unavený. 

Ráno, když se nasnídali, řekl tatínek Matíkovi, aby se šel připravit. 

“Připravit na co?, ” nechápal Matík. 

“No přece na to stanování. Vždyť jsme si včera řekli, že vyrazíme stanovat. Ty si to nepamatuješ?, ” divil se tatínek. 

Poslední, na co si vzpomněl, bylo, že si slíbili, že budou pozorovat ty padající hvězdy. Rychle vyskočil, běžel si vyčistit zuby, učesal si vlasy a pádil do svého pokoje. Tam už mu maminka do batůžku skládala oblečení. “Ale mami, vždyť je teplo, ” řekl mamince, když viděl, že mu do ranečku přidává triko s dlouhým rukávem, mikinu a tepláky. 

“Jen počkej, ještě budeš v noci rád, že je s sebou máš, ” usmívala se maminka a pro jistotu mu do batůžku hodila ještě čepici. 

Tatínek už stál u dveří a čekal. Když Matík seběhl dolů, pozdravil ho třemi vztyčenými prsty, což byl, jak mu vysvětlit, pozdrav všech skautů. Maminka jim dala oběma pusu, předala tatínkovi tašku s jídlem, ze které voněly buřty a slíbila, že na ně zítra bude čekat s obědem. 

Autem dojeli do kempu, kde se chystali přenocovat. Vynesli věci z auta a na volném plácku postavili stan. Byl červený, měl tvar písmene A. Tatínek povídal, že je pěkně starý, že v něm kempoval se svým tátou. Když byl stan postavený, řekl tatínek, že se půjdou projít po okolí. Všechny věci, kromě batohu, ve kterém byla svačina a voda, nechali ve stanu a vyrazili. 

Šli lesem a před nimi se zčistajasna začaly vynořovat skály, které vypadaly jako podivní obři. Tatínek totiž Matíka vzal do Českého ráje. Procházeli se ve skalním městě a bylo jim fajn. Tatínek Matíkovi vyprávěl, že když byl malý, chodil do skautu, kde se učili morseovku, vázat různé druhy uzlů, orientovat se v mapě s pomocí buzoly a poznávat stopy zvířat. Slíbil mu, že až začne škola, zkusí to se skautem taky. 

Ve skalách se Matíkovi líbilo. Fascinovaně si je prohlížel a kdykoliv byla kolem nějaká, která vypadala, že by na ni mohl snadno vylézt, vrhl se na ni. “Hlavně, prosím, nespadni! To by nám máma dala!” Varoval tatínek Matíka, ale nechal ho řádit a sám lezl na skály za ním. Tohle Matík na tátovi miloval ze všeho nejvíc. Maminka by ho určitě nenechala, aby šplhal nahoru. Byla by samé pozor a nelez tam… S tátou to bylo vždycky jedno velké dobrodružství a zažívali spolu spoustu srandy.

Strávili spolu skvělé odpoledne. Když dostali hlad, sedli si na úpatí jedné obzvlášť vysoké skály a jedli svačinu od maminky, která jim na přilepšenou přibalila i pár sušenek. Při slézání skály se najednou Matíkovi podsmekla noha a odřel si koleno tak, že mu tekla krev. 

“To nic není, takových ještě za život bude, ” prohlásil táta, když zkoumal odřeninu. Vytáhl z batohu lahvičku a Matíkovi koleno něčím polil. Štípalo to jako čert! Tatínek mu vysvětlil, že je to kysličník a že slouží k tomu, aby ránu vyčistil. Nakonec mu na koleno nalepil náplast a pokračovali dál. 

Krátce potom, co dorazili do kempu, se začalo smrákat. Ve stanu se převlékli, vzali z tašky od maminky buřty a vyrazili ke společnému ohništi, kolem kterého seděli další táborníci. Tatínek nařezal buřty, prý aby nepopraskaly, napíchl je na dlouhé větve a jednu podal Matíkovi. Ten s buřtem pomalu otáčel v ohni, až byl skoro černý. Chutnal skvěle! Dokonce tak skvěle, že si vyprosil nášup. 

Když dojedli, někdo vytáhl kytaru a všichni začali zpívat písničky, které Matík moc neznal. Jedna byla o hradu Okoři, kde bydlela jakási bílá paní, další o nějakém Frankym, co se toulal a jedna byla dokonce o třech čunících. Ta se Matíkovi líbila moc, protože refrén byl jednoduchý a po chvíli zpíval zvesela s ostatními. 

Kempem se rozhostila tma jak v pytli, táborníci si dávali dobrou noc a začali se pomalu trousit do svých stanů. I Matík s tatínkem vstali a šli na kutě. Matíkovi už zima zalézala za nehty. Musel dát mamince za pravdu – byl rád, že mu přibalila teplé oblečení. Za stanem si vyčistili zuby s pomocí vody z lahve a zachumlali se do spacáků. To byl den! Pomyslel si Matík, když usínal. 

🍄 TÝDEN HOUBAŘENÍ 🍄

Druhý den ráno se probudili, v místní umývárně si vyčistili zuby, umyli obličeje, ke snídani si dali krajíce chleba, které jim zbyly od včerejšího táboráku a na přilepšenou k nim přikusovali sýr od maminky. Matík prosil tatínka, aby zůstali ještě alespoň jeden den, ale tatínek musel druhý den do práce. Sbalili proto rychle stan, rozloučili se se spolutáborníky, sedli do auta a už si to uháněli za maminkou a Lisou. Po cestě Matíka tatínek upozornil na hrad Trosky tyčící se v dálce a povídal mu příběh o babě a panně, Marii a Karolíně, které se tak dlouho hádaly o to, kdo bude na hradě vládnout, až celý zpustl a stalo se z něj to, co je z něho dnes. 

Doma už na ně maminka s Lisou netrpělivě čekaly. Při pohledu na Matíkovo odřené koleno se maminka začala trošku mračit a už chtěla vědět, co se Matíkovi stalo, a když jí Matík začal vyprávět, jak s tatínkem lezli po skalách, prohlásila, že už je samotné nikam nepustí. 

Po zbytek týdne se nedělo nic zvláštního. Dvakrát vyrazili s Lisou za Otíkem na dětské hřiště, o víkendu pak měli naplánovaný výlet do přírody, jenže se ochladilo, začalo pršet a bylo ošklivo. 

“To je otrava, proč o prázdninách vůbec prší?” brmlal Matík naštvaně, když seděl u okna a koukal, jak velké kapky bumbnují o parapet. Lisa mu spokojeně pochrupávala s hlavou v jeho klíně. Té ani trochu nevadilo, že může být doma. 

“Však je to dobře, že prší Matíku, ” ozval se tatínek, který si v obýváku četl knížku. “Přece musí pršet, kdyby nepršelo, tak by nerostly žádné rostliny, divoká zvířátka by nepřežila a s námi by to taky asi nedopadlo úplně dobře. A hlavně, když bude pršet, můžeme vyrazit příští týden do lesa.” 

“Proč do lesa?” nechápal Matík. 

“No přece na houby. Když bude pršet, pěkně porostou, ale budeme muset chvíli počkat, do té doby se spolu aspoň můžeme podívat, které jsou jedlé a které sbírat určitě nebudeme, ” odpověděl tatínek, zvedl se z křesla a chvíli hledal v knihovně, než vytáhl velkou knížku, na jejímž obalu byla velká červená houba s bílými flíčky na kloboučku. 

Odpoledne strávili prohlížením všech možných druhů hub, přidala se k nim i maminka, která vyprávěla, jak se jednou při houbaření ztratila, když byla malá a jak ji hledali rodiče s hajným po lese. Teď se tomu smála, ale Matíkovi bylo jasné, že tenkrát jí do smíchu asi nebylo. 

O pár dní později se na houby všichni čtyři skutečně vypravili. Tatínek vzal proutěný košík a nožík ve tvaru rybičky, to prý aby jim šly houby lépe okrajovat. Maminka Matíka oblékla, a i když bylo teplo, musel si, chtě nechtě, obléct dlouhé tepláky. “V lese je plno klíšťat, takhle se na tebe hůř dostanou, ” vysvětlovala mu a pro jistotu ho ještě celého posprejovala něčím, co příšerně páchlo. “Taky bych nelezl na něco, co takhle smrdí, ” krčil nos se smíchem Matík. 

Maminka posprejovala i tatínka, sebe, Lise připnula na krk speciální obojek proti klíšťatům a vyrazili. 

Tatínek tvrdil, že zná v lese super místa, kde rostou ty nejlepší kousky, ale když přijeli k lesu, do kterého směřovali, cestu nepoznával. “No co, však jsem tu taky pěkně dlouho nebyl, ” vysvětloval. “Zkusíme to třeba tady, ” řekl a zastavil na kraji silnice. Vylezli z auta, šli chvíli po lesní cestě, a když tatínek uznal, že je čas, vydali se mezi stromy. Prodírali se mezi větvemi, koukali před sebe do země a soutěžili mezi sebou, kdo najde první houbu. “No tak, Lisinko, pomoz mi! Přece musíme vyhrát!” Prosil Matík pejska, kterého si vedl na vodítku. Vzpomněl si totiž, že mu tatínek nad atlasem včera říkal, že k hledání jednoho druhu houby se používají prasata a cvičení psi. V tom ji najednou zahlédl. Seděla si pěkně v mechu na dlouhé bílé nožičce s vějířkem a krásným červeným kloboukem, který byl posetý bílými tečkami. “Mááááám!” zakřičel na celé kolo a rodiče už si to k němu štrádovali svižnými kroky, aby se na ten úlovek podívali. 

“No ta je nádherná, ” řekla Matíkovi uznale maminka. “Jenže miláčku, tu jsme si přece včera ukazovali. To je mochomůrka červená a ta se nejí, to by bylo pěkné pořížení.

“Ale vždyť je tak pěkná. Proč je tak hezká houba jedovatá?” 

“Asi právě proto, aby nás zlákala, ale my se nedáme. Hezky si ji prohlédni a jdeme dál hledat ty jedlé.” 

Pokračovali v hledání. Dlouhou chvíli nenacházeli vůbec nic. Matík už začínal být pěkně vzteklý, chodil s větví v ruce a naštvaně jí máchal kolem sebe. Najednou uviděl další mochomůrku a ve svém vzteku se rozhodl, že té jedovatce jedovaté ukáže, zač je toho loket. Tatínek ho ale včas okřikl. “Matíku to ne. V lese seber to, co využiješ, ale proč bys ničil to, co ti nijak neubližuje? To se nedělá.” 

V tom okamžiku uslyšeli maminku. “Mááááááám!” volala. A opravdu. Seděla na bobku a před ní byli dva hříbci kluci jak z pohádkové knížky. “Matíku, pojď si je sebrat. A našlapuj opatrně. Třeba tady budou mít další brášky. Měla pravdu. Kolem jejích krasavců našli dalších sedm hříbečků. Sebrali je, očistili a opatrně vložili do košíku. 

Od té chvíle jakoby se s houbami roztrhl pytel. Tu našli kozáka, u pařezu se schovával podborovák, pod listy Matík skoro rozšlápl klouzka a na paloučku natřásaly své sukýnky a krásné klobouky štíhlé bedly. Za chvíli byl košík tak těžký, že tatínek prohlásil, že na pořádnou večeři to stačí a že zítra mohou vyrazit znovu. 

“Mamí, a co s těmi houbami budeme dělat?” byl zvědavý Matík, když už seděli v autě. 

“No, pěkně je očistíme, nakrájíme a bude pořádná houbová hostina! Udělám smaženici a z těch krásných bedel budou řízky. Počkej, budou se ti dělat boule za ušima, ” odpověděla maminka a Matík už se nemohl dočkat. 

Dnes do deníku nakreslete první houbu, kterou Matík našel. Jak jsou na tom vaše děti a houbaření? Chodíte do lesa? Jedí je? Napište nám vaše houbové zážitky do komentářů na našem Facebookovém profilu.

🏰 TÝDEN HRADŮ A ZÁMKŮ 🏰

Maminka měla pravdu. Matíkovi se opravdu skoro dělaly při houbových hodech boule za ušima. Smažěnice mu tak nechutnala, byla mazlavá a kousky hub mu připomínaly slimáky, se kterými bojovali na jaře s babičkou, protože jim požírali vypěstovanou zeleninu. Co mu ale chutnalo moc byly bedlové řízky. U večeře dokonce prohlásil, že jsou dokonce lepší, než řízky kuřecí, což bylo jeho nejoblíbenější jídlo. Po večeři tatínek poslal maminku odpočívat a pravil, že za to, že jim přichystala takové pochoutky umyjí s Matíkem nádobí. Matíkovi se sice nechtělo, daleko radši by si šel hrát s Lisou, ale musel uznat, že si to maminka zaslouží. 

“Až to budeme mít hotové, skočíš do vany a já ti pak přečtu pohádku před spaním, ” plánoval tatínek večerní program. Na to se Matík těšil. Tatínek ho uspával málokdy. Většinou mu před spaním četla maminka z knížek, které měli společně rozečtené a bylo to vlastně takové čtení na pokračování. Tatínek si ale vždycky přinesl knížku, kterou Matík neznal a většinou v ní bylo něco napínavého, nebo strašidelného. Matík sice pak nemohl spát a většinou v noci prchal před nočnímu můrami do postele rodičů, ale to mu ani trošku nevadilo. 

Domyli nádobí, Matík upaloval do koupelny, kde na něj čekala vana plná bublin, kterou mu připravila maminka, chvíli si hrál s loďkami, a když se mu začaly na prstech dělat varhánky, uznal, že by měl nejspíš koupel ukončit. Usušil se, oblékl si pyžámko, běžel dát mamince pusu, pohladil Lisu, vyběhl schody a už od dveří skočil do postele. Přikryl se až ke krku a čekal na tatínka. 

Tatínek vešel do pokojíku a v ruce si nesl knihu. Matík byl celý zvědavý, co si pro něj připravil. Táta si sedl k němu na postel a ukázel mu knížku, na jejíž obálce byl obrázek hradu. Vysvětlil mu, že je to knížka o pověstech z hradů a zámků, a že mu přečte jednu obzvláště pěknou pověst. Matík se tedy uvelebil a tatínek začal číst. 

Pověst byla o paní Perchtě z Rožmberka, která vyrostla na hradě v Českém Krumlově. Její otec ji provdal za jakéhosi pana Jana. Perchta byla jeho druhou ženou a měla tu smůlu, že na hradě jejího nového manžela stále pobývaly matka a sestra jeho zesnulé manželky. Ty dvě dělaly Perchtě ze života peklo, dávaly ji za úkol ty nejtvrdší práce a Matíkovi připadalo, že s ní zacházely úplně stejně, jako zlá macecha zacházela s Popelkou. Perchta doufala, že se jí z manželova zámku podaří dostat. To se opravdu stalo, když její manžel zemřel. Perchta se s radostí vrátila na otcův hrad do Krumlova. Krutosti a útrapy, které ale prožila na manželově hradě ji poznamenaly a nikdy už nebyla stejná jako před svatbou. Chodila po panství a dávala pozor na hospodářství svého bratra. Když zemřela oplakávala ji nejen její rodina, ale také všichni poddaní, tak moc byla mezi lidmi oblíbená. 

Nedlouho po její smrti začali lidé na zámku v Českém Krumlově, na Rožmberku a na ostatních rodových hradech vídat ženskou postavu v bílém, splývavém šatě a se svazkem klíčů za pasem. Viděli-li ji lidé s úsměvem na tváři, znamelo to, že budou i nadále štastní a spokojení. Oblékala-li ale černé rukavice a její tvář byla smutná, pak bylo jasné, že se blíží neštěstí a smrt. 

Bílá paní se láskyplně starala o děti svých příbuzných, největší péči pak věnovala poslednímu potomkovi rodu Rožmberků, Petru Vokovi. Právě u jeho kolébky ji přistihla chůva, která nedávno vstoupila do služeb Rožmberků a o Perchtě nevěděla. Když uviděla podivnou bílou postavu s nemluvnětem na rukou, utrhla se na Perchtu, ptala se jí, jak si může dovolit brát malého pána do náruče a už ho chtěla Bílé paní z náručí sebrat. Ta ale dítě přitiskla ještě těsněji a odpověděla, že má právo o něj pečovat, neb je z jejího rodu. Když prý jim není její péče vhodná, ať se tedy od toho okamžiku starají o Petříka samy a vrátila nemluvně kojné. “Pečuj o dítě, jak se patří a až vyroste, pověz mu, jak jsem ho milovala a ukaž mu místo, kudy jsem k jeho kolébce přistupovala a opět od ní odcházela.” Pak se otočila směrem ke zdi a v obláčku bílé mlhy zmizela navždy. Od té doby ji nikdo v zámku už neviděl. Když, už dospělému, Petrovi Vokovi vyprávěli o jeho tajemné chůvě a o místu, ze kterého k němu přicházelo, dal hned rozkázat, aby strhli tu zeď, ve které Perchta zmizela naposledy. Právě v těch místech našel prý Petr Vok veliký poklad, poslední dar od své dávné příbuzné, milované Perchty z Rožmberka. 

Matík se pověst moc líbila a bylo mu Bílé paní líto. “Tati, myslíš, že se na tom hradě pořád ukazuje?” ptal se. 

“To nevím, ale příští týden se o tom budeme moci přesvědčit. Řekli jsme si s maminkou, že bychom mohli vyjet někam na pár dní na výlet. Kvůli Lisince nemůžeme nikam daleko, tak jsme vybrali Jižní Čechy. Vezmeme kola, sjezdíme Šumavu, vykoupeme se v Lipně, projdeme se korunami stromů, zastavíme se v Budějovicích, ale hlavně v Krumlově, abychom se na ten slavný hrad a Bílou paní mohli podívat. A když nebude doma v Krumlově, můžeme to zkusit i na hradě Rožmberk, co ty na to?” 

“Jóóó! Tati, to bude super!” vykřikl Matík a vrhl se tatínkovi kolem krku. Takový výlet znamenal, že bude mít oba rodiče jen pro sebe a zažije něco nového. Už teď se nemohl dočkat. 

“Tak paráda, zítra naplánujeme celou cestu. Teď už ale spát, ” poručil tatínek, dal Matíkovi obrovskou pusu, zhasnul světla a potichounku zavřel dveře.” 

Matík chvíli ležel a přemýšlel, jaké by to asi bylo potkat Bílou paní… ráno se probudil v posteli rodičů a ani nevěděl, jak se tam dostal. To asi Perchta, pomyslel si. 

📚 ŠKOLA VOLÁ ANEB TÝDEN TĚŠENÍ SE NA SPOLUŽÁKY 📚

Matík si dovolenou s rodiči náramně užil. Bylo to přesně tak, jak tatínek sliboval. Jeden den jezdili na kolech po lesích, druhý den se koupali v přehradě, která se jmenovala Lipno a Matíkovi přišla úplně jako moře. Třetí den se vydali na túru, ze které Matíkovi nejvíc učarovala rozhledna, které se říká Stezka korunami stromů. Vedla totiž nad nad vrcholky lesa a byl z ní nádherný výhled do okolí. Jen Lisince se do výšek moc nechtělo, šla pomalu a chvílemi ji museli poponášet. Další den navštívili Český Krumlov a tamější zámek, kde bohužel Bílou paní nepotkali. I když, bohužel asi není to správné slovo, Matíkovi se vlastně docela ulevilo, popravdě nebyl na setkání s duchem úplně připravený. Krumlov mu připadal jako město z pohádky, nad řekou se tam tyčil zámek oné Bílé paní, v hradním příkopu se procházeli medvědi, ze kterých Matík nemohl spustit oči. Jediné, co mu malinko vadilo, byly zástupy lidí, které se na něj všude tlačily, a tak byl vlastně rád, že se další den vydali objevovat rožmberské rybníky. Nakonec pokračovali do Tábora, kde navštívili místní zoo. 

Potom už byl čas vrátit se domů. Tatínek musel do práce, a protože se kvapem blížil konec prázdnin, nastal i pro Matíka čas, aby se začal pomalu připravovat do školy. Vůbec nechápal, kam se prázdniny poděly. Přišlo mu to jako včera, když seděl a hudroval, že se bude nudit. Popravdě na nudu neměl čas. Co všechno že zažil? Ochutnal snad tunu zmrzlin, přečetli s maminkou několik napínavých příběhů, dostal Lisinku, řádil s Otíkem ve vodě, s tatínkem se učil poznávat souhvězdí, spal pod stanem, houbařil, navštívil hrady a zámky a prožil s rodiči fantastickou dovolenou. Byl mrzutý zase jako na začátku prázdnin. Tentokrát ale nechtěl, aby skončily. 

“Ale jdi ty, vždyť ses do školy tak těšil! Zase uvidíš Otíka a ostatní, naučíš se něco nového a hlavně už můžeš nosit tu aktovku, co ti přinesl Ježíšek a konečně využiješ ten parádní trojpatrový penál od babičky!” 

“Ale už nebudu s tebou a s Lisinkou, ” odpověděl a drbal pejska mezi ušima. 

“Aspoň se na nás budeš každý den těšit. A přece si se nemohl dočkat, že se naučíš číst. Však ono se ti ve škole bude líbit, uvidíš.” prohlásila maminka a pohladila kloučka po hlavě. 

Matík si školu pamatoval, byli tam s maminkou a tatínkem na zápisu a moc se mu líbila. Všude byly obrázky, byla krásně barevná a paní učitelka, která se ho ujala na něj byla moc milá. 

“Možná to nakonec nebude tak zlé, ” řekl Matík. “Aspoň začne nové dobrodružství. Mami, kde mám schovanou tu aktovku od Ježíška?” 

Tady prázdninové dobrodružství končí. Uteklo to jako voda a Matík už musí do školy. Jako poslední nakreslete do obrázku cokoliv, co si s sebou Matík první den do školy ponese. Jak se na první školní den těší vaše děti? Jak na něj vzpomínáte vy?