120 Kč za vstupenku do divadla * Tarelkinova smrt * pátek 13. ledna 2012

• Překlad: Alena Morávková
• Režie: Ivan Krejčí
• Scéna: Milan David
• Kostýmy: Jana Hauskrechtová
• Hudba: Adam Parma
• Dramaturgie: Tomáš Vůjtek
• Inspice: Vojtěch Orenič
• Nápověda: Kamila Holaňová

Osoby a obsazení

• Maxim Kuzmič Varravin alias Kapitán Polutatarinov: Albert Čuba
• Kandid Kastorovič Tarelkin alias Sila Silič Kopylov: Josef Kaluža
• Antioch Jepidiforovič Och: Marek Cisovský
• Ivan Antonovič Rasplujev: René Šmotek
• Čibisov: Dušan Škubal
• Ibisov: Michal Moučka
• Omega: Vladislav Georgiev
• Čtvrtý úředník: Štěpán Kaminský j.h.
• Pátý úředník: Michal Čapka
• Kupec Papouškin: Michal Moučka
• Statkář Chvástalov: Dušan Škubal
• Křesťan Křesťanovič Unmeglichkeit: Vladislav Georgiev
• Ludmila Spiridonovna Brandachlystová: Alena Sasínová-Polarczyk
• Mavruša: Zuzana Truplová
• Pachomov: Michal Čapka
• Kačala: Martin Huser j.h.
• Šatala: Michael Kolář j.h.
• Vánička: Tereza Dočkalová
• První věřitel: Dušan Škubal
• Druhý věřitel: Vladislav Georgiev
• Třetí věřitel: Michal Čapka
• Čtvrtý věřitel: Michal Moučka
• Pátý věřitel: Tereza Dočkalová
• Děti Brandachlystové: T.Dočkalová, V.Georgiev, M.Čapka, M.Moučka, D.Škubal

Komedie – žert o třech dějstvích

Nikde žádný lidi…všude samí démoni…

Myslím, že každý nezaujatý mně přizná, že osud mých dvou her mě nemohl svésti k další činnosti pro divadlo. Události provázející jejich objevení, zapůsobily na mne nejvyšší měrou a mnohé z toho, co bylo již à la prima načrtnuto, zašlo tak v zárodku.

Moje činnost přešla v jiné, vyšší sféry, kde, jako ve vrchních vrstvách atmosféry, je víc ticha a svobody, tak blahodárných Duchu.

Ovšem, když už jsem vyslal své dramatické pokusy do světa, přece jen se mi chtělo, ba i jen pro potvrzení, dodělati je do třetice, do čísla tak milého skutečnosti i dialektice;

Němci říkají: Einmal ist keinmal,

Dreimal ist einmal.

My Rusové, říkáme: Bez Svaté Trojice nepostavíš světnice.

Sebrav několik, dávno již mnou sepsaných scén, marně odpočívajících, majících za motiv poslední monolog Tarelkinův v dramatu „Proces“, s těžkým srdcem spojil jsem je, jak se říká, živou nití, pojal jsem ji jako „žert“ o třech dějstvích a odevzdávám je obecenstvu v takovém polohotovém tvaru nikoliv bez určité smělosti, prose pouze, aby se k nim zachovalo shovívavě.

Poskytnou-li mu scény tyto několik minut prostého, veselého smíchu, a tím příležitost zapomenout na chvilku toho trápení, na němž-podle slov písma-má dosti každý den, pak se budu cítit plně uspokojeným.

Dne 31. října 1868, Kobylinka.

Předmluva Suchovo-Kobylina ke knižnímu vydání Tarelkinovy smrti

Alexandr Vasiljevič Suchovo-Kobylin se narodil 17. (29.) září 1817 v Moskvě jako potomek zámožného a starobylého rodu (zemřel 11. (24.) března 1903 ve své vile v Beaulie). V letech 1834 –1838 studoval matematiku a fyziku na moskevské univerzitě a jako premiant získal zlatou medaili. Další dva roky strávil studiem filozofie (v tomto smyslu byl pro něj stěžejní zvláště pobyt na univerzitě v Heidelbergu) a stal se celoživotním obdivovatelem Hegelova díla, které se snažil přeložit do ruštiny a dále rozvíjet (rukopis shořel při požáru jeho venkovského sídla). Tento bohatý a vzdělaný šlechtic, který plynně hovořil francouzsky a ovládal pařížské mravy (i tady nějakou dobu studoval) byl ovšem velmi krutým pánem, před kterým se jeho čeleď třásla hrůzou, a příliš sympatií pro svou arogantní povahu nebudil ani v šlechtických salónech. Svým šarmem ovšem dokázal okouzlit ženskou část společnosti, a to se mu nakonec stalo osudným.

V roce 1850 byl obviněn z vraždy své francouzské milenky a od tohoto podezření se nikdy zcela neočistil, což ho vyloučilo z řad ruské vyšší společnosti, kam svým původem patřil. Soudní řízení se táhlo sedm let a paradoxně iniciovalo jeho literární činnost, v níž se projevil jako velmi břitký kritik tehdejších společenských poměrů. Vznikla tak dramatická trilogie, která z něj učinila dodnes hraného klasika ruského divadla (v roce 1902 byl zvolen čestným členem Akademie věd za krásnou literaturu). Tvoří ji komedie Svatba Krečinského (1854), drama Proces (1861) a komedie-žert Tarelkinova smrt (1869 – ve všech případech jde o rok, kdy byla hra napsána). Takto žánrově hry vymezil sám autor, ve skutečnosti ale jde o mnohem pestřejší směsici žánrů. Svatba Krečinského nezapře svůj formální vzor ve francouzské salónní komedii (vychytralý podvodník ukradne šperk vdavekchtivé statkářské dcerce), další dvě hry jsou však již inspirovány trpkými životními zkušenostmi autora se zkorumpovanou justicí ( Suchovo-Kobylin si byl velmi dobře vědom toho, že jen svým penězům vděčí za to, že neskončil na Sibiři). V tragikomedii Proces sledujeme další osudy statkáře Muromského, kterého úplatní úředníci doslova uštvou k smrti, přičemž záminkou je jim absurdní podezření ze spoluúčasti jeho dcery na krádeži vlastního šperku. V temně laděné grotesce Tarelkinova smrt se pak tito úředníci utkají mezi sebou a odhalí tak prohnilost celého systému.

Svatba Krečinského byla uvedena v moskevském Malém divadle již v roce 1855 a dodnes je nejhranějším ze všech tří titulů. Proces byl uveden až dvacet let po napsání pod cenzurou změněným názvem Bývalé časy a Tarelkinova smrt až v roce 1900, a i to jen ve značně pozměněné verzi pod titulem Rasplujevovy veselé dny. Jako trilogii poprvé všechny tři hry uvedl v roce 1917 V. E. Mejerchold, který tak naplnil autorův záměr. Už v roce 1869 totiž Suchovo-Kobylin vydal tiskem všechny tři hry pod společným názvem Obrazy minulosti (titul byl samozřejmě ústupkem tehdejší cenzuře) a dal tak najevo, že je chápe jako trilogii. Kritika sice zprvu namítala, že provázanost her je pouze vnější a je založena jen na útržkovité kontinuitě osudů několika postav, ale autorský záměr nakonec zvítězil.

Česky vyšla trilogie poprvé v roce 1949 v překladu a úpravě Bohumila Mathesia. V úvodní studii Mathesius přiblížil českému čtenáři okolnosti Suchovo-Kobylinova procesu a jeho důsledky pro další život autora.

Aféra, která zasáhla hluboko do jeho života a poznamenala ostře jeho tvorbu, byla taková: navečer devátého listopadu 1850 bylo nalezeno v Moskvě u Presněnského mýta, blízko valu obkličujícího Vagankovský hřbitov, zmrzlé tělo mladé elegantní ženy v modrém kožichu. Měla rusé vlasy a pod nimi ránu v hlavě. Měla proříznuté hrdlo a tepny na skráních, měla přeražená tři žebra, rány na levé ruce a napuchlou modřinu kolem levého oka. Zjistili, že je to Francouzka Louise Simon-Demancheová, zjistili, že žila po osm let se známým moskevským boháčem a donjuanem Alexandrem Vasiljevičem Suchovo-Kobylinem. Zjistili, že Suchovo-Kobylin se chtěl dlouholeté milenky zbavit, a naléhal, aby se vrátila do své vlasti. A nalezli v saloně bytu Suchovo-Kobylina, v křídle domu na Strastném bulváru, krvavé skvrny.

Nastal dlouhý, sedmiletý proces, z něhož zaznamenáváme nejdůležitější body: Louise Simon-Demancheová byla zavražděna, jak později zjištěno, sedmého listopadu 1850; devátého byla nalezena mrtvola u valu Vagankovského hřbitova; sedmnáctého Suchovo-Kobylin zatčen, ale už dvacátého téhož měsíce propuštěn z vazby; v září příštího roku moskevský Dvorní soud, vyšetřiv případ, osvobozuje z podezření Suchovo-Kobylina a odsuzuje jeho nevolníky podezřelé ze zločinu k veřejnému potrestání pruty, ocejchování zločineckým cejchem a trestu káznice na 15–20 let; pro různost mínění na soudu proces revidován Moskevským trestním soudem, ale rozsudek změněn jen nepatrně; v roce padesátém třetím nařízena Státní radou nová revise procesu a nové vyšetřování pro nezákonné činy předešlých vyšetřovatelů; v únoru příštího roku zahajuje nová vyšetřující komise svou činnost; v dubnu uvalena na Suchovo-Kobylina nová vazba od poloviny máje do počátku listopadu, autor v ní pracuje na Svatbě Krečinského; v padesátém šestém roce – rok po premiéře Svatby – přijíždí 12. máje ministr spravedlnosti hrabě Panin do bytu Suchovo-Kobylina se zprávou, že dostal od carevny „rozkaz proces ukončit“; v říjnu příštího roku Státní rada osvobozuje nevolníky Suchovo-Kobylina a jeho samého odsuzuje – k církevnímu pokání za milostné pletky; v prosinci car potvrzuje rozhodnutí Státní rady o procesu a v dubnu příštího roku, padesátého osmého, dostává Suchovo-Kobylin zahraniční pas a brzy potom odjíždí do ciziny.

Tedy osvobození nevolníci, osvobozen Suchovo-Kobylin a zůstává jen mrtvola mladé Francouzky, tlející už sedmý rok na moskevském hřbitově, církevní pokání pro milostné pletky, výčitky svědomí a obrovská chobotnice policejního a soudního systému padesátých let, chlemtající všemi chapadly tučné sousto takového procesu.

Avšak Mathesius není první, kdo seznamuje českého čtenáře s tragickými životními peripetiemi ruského dramatika. V Ottově slovníku naučném se o Suchovo-Kobylinovi dočteme také, ale hodnocení soudní aféry je zcela rozdílné. Dodejme jen, že ani hodnocení dramatikova díla neodpovídá dnešním kritickým soudům.

Hlavní jeho práce, která rázem proslavila jméno autorovo, komédie Svad´ba Krečinskago, objevila se na počátku let 50tých XIX. stol. Popud k ní dán byl okolnostmi vnějšími. S.-K. za svého pobytu v Paříži seznámil se s jakousi Francouzkou, která později byla zavražděna. Známost ta stala se mladému rus. statkáři osudnou: policejní a soudní úřady ze ziskuchtivosti zmocnily se zcela nevinného S.-K-a, jenž ztrávil delší dobu ve vyšetřovací vazbě, až po velikých obětech propuštěn na svobodu. Z dlouhé chvíle zpracoval v žaláři běžnou tehdy v Moskvě anekdotu o proslulém šejdíři, jenž vylákal u pokoutního finančníka velikou částku na padělaný skvost. Suchá anekdota poskytla autorovi základ pro kresbu několika životních zdařilých typů (Krečinskij, Raspljujev), zachycených ku podivu stručně a plně, tak že jediná tato komédie ředí S.-K-a po bok Gribojědova a jiných slavných jmen rus. písemnictví. Na scénu uvedena byla r. 1856 k benefici Šumského a stala se ihned ozdobou rus. repertoiru. Další jeho komédie Dělo a Smert´Tarelkina jsou vlastně pokračováním prvnější, ale mají již význam mnohem podřízenější. Roztrpčen jsa na své zištné soudce a jejich nespravedlivost, S.-K. napsal zlý a trefný pamflet na soudnictví, zdrcující a ponurý obraz minulosti (Dělo). V poslední komédii (Smert´Tarelkina) S.-K. udeřil na veselejší strunu, ale práce jeho trpí strojeností a nepravděpodobností, která ostatně tu a tam proráží i v komédiích prvnějších. Celá trilogie byla vydána s názvem Kartiny prošlago (Moskva, 1869). S.-K. bývá zván „autorem jediného díla“, podobně jako Gribojědov nebo Čaadajev, jenž svými „Filosofickými listy“ zaujal přední místo v dějinách rus. společnosti. Podobně S.-K. svojí nahodilou komédií bezděčně postavil se do prvních řad rus. spisovatelů a sama akademie nabídla mu čestné členství týmž časem jako hr. L. N. Tolstému.

Dramatikovu nevinu také dokládali sovětští badatelé na základě rozboru archivních dokumentů. Autor podezřelý ze zločinu, nebo snad dokonce usvědčený vrah byl pro sovětskou literární vědu nestravitelným soustem. Mathesius však v této kombinaci viděl vděčné literární konotace a v Suchovo-Kobylinovi pak kajícího se hříšníka.

Mimo dílo, které je ovšem svědkem průkazným a rozhodným, víme toho jen málo, co by se vztahovalo k druhé polovině tohoto „Zločinu a trestu“: ukládal si vykupitelské a církevní tresty, putovával často pěšky k dalekému hrobu své oběti, vzpomínal na ni něžně a laskavě ve svém deníku a jedinou dceru z pozdějšího manželství nazval jejím jménem, Louisou.

Vraťme se ale k dílu samotnému. Bylo již naznačeno, že jednotlivé hry mohou stát samostatně a také tak bývají uváděny (poprvé u nás uvedlo trilogii vcelku Mahenovo divadlo v roce 1965- nevýhodou takovéhoto přístupu je délka představení, která se blíží ke čtyřem hodinám) . V Tarelkinově smrti se charaktery postav dostatečně projeví během samotné hry, přesto není bez zajímavosti podívat se, jak je autor profiloval v předešlých dílech trilogie.