Zvenku jsme si říkali, no, uvidíme. Malé, to nebude nic moc. Nemohli jsme se mýlit více. Pravda, velký prostor muzeum nezabírá, ale co všechno se do něj dá nacpat, jsme nechápali. Hned na schodišti běžel úžasný film o vzniku muzea a výrobě Trabiho, chodbička plná, i se šuplíky, všemožných artefaktů, dokladů, pohárů, diplomů, odznáčků a za dveřmi expozice nám upadla čelist. Historie DDR na nás dýchala ze všech stran a my byli nadšení. Poprvé v životě jsem seděla na motorce a učila se řadit :-) Nadchl nás i Trabantí trenažér, kde jsme řadili „deštníkem“ pod volantem a já byla nadšená i z toalety, kde se na mě, ze všech stran, usmívala hromada barevných Trabíků. Venkovní expozice s tankovacím stojanem Speciál-mix na mě přímo dýchla nostalgií. Klobouk dolů, před nadšenci, kteří muzeum založili. Mladší ročníky asi nebudou rozumět, ale za starší generaci dávám pět „bludišťáků“. Díky!
