"Lidé si ťukali na čelo," přiznává Taťána Gregor Brzobohatá

"Lidé si ťukali na čelo," přiznává Taťána Gregor Brzobohatá

Sandra Soukupová 25. 10. 2019 Sdílet

V 18 letech vyhrála soutěž Miss České republiky a hned poté se jako první Češka v historii stala Miss World. O dva roky později založila nadaci Krása pomoci, která umožňuje seniorům prožít důstojné stáří. Řeč je o Taťáně Gregor Brzobohaté, úspěšné mladé ženě, se kterou si povídáme o nadaci, stárnutí a rodinných vztazích. 

Táňo, jak podle vás vypadá důstojné stáří?

Jako období, které můžete prožít jako plnohodnotnou součást života, kdy jen nepřežíváte. Můžete dál dělat aktivity, které vás baví, jste obklopeni lidmi, které máte rádi a kteří mají rádi vás. Žijete tam, kde chcete být, což je ve většině případů doma. Společnost vás respektuje, umí a chce využít vaše zkušenosti a vzpomínky. Nepřipadáte si zbyteční. Využíváte služby, které vám život usnadňují, a nemáte problém se k nim dostat. Mohla bych pokračovat dál, ale tohle je podle mě to hlavní. 

Vaše nadace Krása pomoci funguje už 11 let a výrazně přispívá k tomu, aby se senioři měli lépe. Co považujete za největší úspěch nadace a čeho byste chtěla dosáhnout?

Za úspěch považuji právě to, že už máme za sebou oslavu první dekády. To je úžasné, že fungujeme tak dlouho. O tom jsem mohla při zakládání nadace jen snít. Dalším úspěchem je pro mě rok 2014, kdy jsme rozběhli vlastní program Doma bez obav. Naše práce tak dostala úplně jiný rozměr a grády. Máme vlastní službu, kdy naše kolegyně sociální pracovnice pomáhají osamělým seniorům, kteří žijí sami a „offline“. Zprostředkovávají jim služby domácí péče, ke kterým by se jinak těžko dostávali. A velkým úspěchem je samozřejmě naše dlouhodobá spolupráce s OSN, na to jsem velmi pyšná. 

Jak přesně funguje projekt Doma bez obav a kdo ho může využít? 

Naše koordinátorky péče v rámci projektu Doma bez obav propojují osamělé seniory se službami domácí péče, které jim umožní žít doma, ale o kterých senioři nevědí nebo o ně neumějí sami požádat. Cílem tohoto projektu je komplexně zajistit důstojný život seniorů ve vlastní domácnosti, co nejdéle je to možné. Takto jsme pomohli tisícům seniorů, kteří by jinak museli předčasně do ústavní péče. Zároveň pomáháme i domácím pečujícím. Pokud se rodina rozhodne pečovat o blízkého člověka, také je často v nové situaci ztracena a neví, co a jak má kde vyřídit. I jim jsme proto oporou. 

Nadaci jste založila v roce 2008. Jak tehdy přistupovala česká společnost k seniorům a změnil se od té doby její přístup ke stáří?

Určitě se vnímání pomoci seniorům posunulo, stává se z toho stále atraktivnější téma. Věřím, že i my jsme k té změně přispěli. Když jsem nadaci zakládala, spousta lidí si ťukala na čelo, když jsem řekla, že chci pomáhat seniorům. Nebylo to vůbec sexy téma. Žádná jiná Miss se téhle cílové skupině nevěnovala a nevěnuje. Přišlo jim, že si zbytečně vybírám tu složitější cestu. Dnes je projektů na pomoc seniorům čím dál tím víc a to je dobře. 

Je těžké mít v ČR neziskovou organizaci zaměřenou právě na seniory?

Ano i ne. Řekla bych spíš, že je těžké mít v dnešní době neziskovou organizaci. Je jedno, na co je zaměřená. Když pomáháte v zahraničí, taky to není úplně terno v očích veřejnosti. Musíme holt lidem trpělivě vysvětlovat, co děláme a jak pomáháme, a být transparentní, abychom si zasloužili důvěru. Je pravda, že pomoc dětem a zvířatům je podle průzkumů obecně vnímaná lépe, ale to neznamená, že to není těžké.

Vaše úsilí mělo smysl a v roce 2015 si vás všimli v OSN, kde jste prezentovala činnost nadace. Byli jste první nezisková organizace z České republiky, která měla možnost na půdě OSN vystoupit a promluvit o pozitivním stárnutí. Jaké to bylo a co vám tato zkušenost přinesla?

To byla úžasná zkušenost. Od té doby jsem měla možnost vystoupit na půdě OSN několikrát, v New Yorku i Ženevě, a vždycky mám trému a připadám si takhle malinká. Ten prostor na člověka hodně působí. Zároveň tam jsou skvělí řečníci. Každé vystoupení mě posunulo o kousek dál. Vím, že hodně lidí na OSN nadává a vidí jen byrokracii. Je pravda, že vzhledem k velikosti to je hodně o byrokracii, ale zároveň to je místo, kde se můžete potkat s lidmi z naprosto celého světa a řešit tam otázky, které jsou klíčové a které je nutné řešit společně. Které jiné místo tohle nabízí?

U příležitosti 10. narozenin vaší nadace jste udělila cenu francouzskému herci Pierru Richardovi, kterého známe třeba jako blondýna s černou botou. Proč jste dala cenu právě jemu?

Pierre je pro mě velkým vzorem. Je mu 85 let, je stále aktivní herec, vinař, má svou stand-up show. Má neskutečnou energii a je tak šarmantní. Přála bych všem, aby mohli stárnout jako Pierre. Proto jsme si vybrali právě jeho. Letos jsme dali druhou cenu Beauty of Help Award Karlu Gottovi, který je pro mě také hrdinou. Několikrát podpořil nadaci, byl to úžasný člověk. Jeho odchod mě opravdu hodně zasáhl. 

Jací jsou čeští senioři? Dokážou si sami říct o pomoc, nebo ji naopak těžko přijímají?

Někdy se na nás obrátí rodina, že dědeček nebo babička pomoc odmítají a co mají dělat, ale myslím, že častěji si o pomoc dokáží říct. Mám skvělý tým, empatické a zkušené kolegyně, v týmu máme i skvělou psycholožku. Dokážeme vysvětlit, co se bude dít a s čím umíme pomoct. Někdy mi pak klienti posílají děkovné vzkazy a pochvalu na kolegyně, to mi pak dělá obrovskou radost. 

Jaké jsou hlavní problémy českých seniorů? Co je trápí nejvíc a s čím jim dokáže pomoct vaše nadace?

“Senior” je široký pojem, je to vlastně 65 let a více. Tam se vejdou klidně dvě generace. To znamená, že i problémy se liší podle toho, bavíme-li se o pětašedesátiletém pánovi, který je stále aktivní, pracuje a hraje tenis, nebo o někom, komu je 80+ a řeší vážné sociální nebo zdravotní problémy. My se zaměřujeme spíše na starší seniory, kteří řeší vážné problémy a často nikoho nemají. Ti nejvíce řeší samotu, finanční situaci a dostupnost služeb. My umíme pomoct s koordinací služeb kolem klienta, zařídíme například osobní asistenci, kompenzační pomůcku apod. Také umíme pomoct s vyřízením příspěvků na péči, na bydlení a podobně, a tím pomáháme řešit i finanční situaci. 

Máte srovnání ze zahraničí. Jak si stojí Česká republika v péči o seniory v porovnání se světem? 

Záleží, s jakou částí světa bychom se srovnávali. Severské země jsou v sociální oblasti vzorem pro všechny. Ale nejsme na tom vůbec špatně. 

Setkala jste se v cizině se službou pro seniory, která u nás chybí a hodila by se? 

Spíš je na Západě větší podpora domácí péče jako takové a větší podpora komunitních mezigeneračních projektů, například společné bydlení seniorů a studentů. Ale už se to pomalu dostává i k nám. 

Na svém facebookovém profilu jste napsala, že někdy si blízkosti našich prarodičů vážíme, až když je nemáme. Čím to podle vás je?

Podle mě je to tak se vším. Když něco máme, bereme to jako samozřejmost, a když to ztratíme, najednou si uvědomíme skutečnou hodnotu. Tak je to třeba i se zdravím. Je to asi normální lidská vlastnost, ale určitě stojí za to, si to někdy vědomě připomenout, zajít za babi nebo dědou a opravdu tam s nimi být a myslet jen na ten přítomný okamžik.

Každá generace nadává na mladé, že nemají slušné vychování. Jak to vnímáte vy? Mají mladí lidé úctu ke stáří?

Pokud můžu soudit podle našich skvělých dobrovolníků, tak ano, určitě. Propojujeme dobrovolníky s našimi klienty, kteří tak vytvoří vlastně kamarádský pár. Dobrovolník za seniorem jednou za týden přijde, popovídají si, dají si kafe. Pro mnoho klientů je to třeba jediný kontakt za týden. Je to skvělé pro oba, dobrovolníci tím získají nový pohled na život a senioři zase kamaráda, který si váží jejich vzpomínek. 

Mockrát jste v rozhovorech zmínila, že k založení nadace vás inspirovali vaši prarodiče. Jaké hodnoty vám předali? Za co jste jim vděčná? 

Je to tak. Jsem velmi vděčná, že jsem je měla, znamenali pro mě hodně. Dali mi dobrý základ pro všechno, kým jsem dnes. I díky nim znám svoje kořeny, chovám úctu ke starším a k tradicím, vážím si jejich práce i vzpomínek a svědectví, které tu pro nás zanechali. Babička mě naučila se modlit, vyprávěla mi své vzpomínky z dětství. Byla to generace, která za život opravdu hodně prožila, a já jsem její vyprávění ráda poslouchala. 

Funguje podle vás v rodinách komunikace? Dokážou se spolu lidé bavit o stáří a smrti, nebo je to pro ně tak nepříjemné téma, že ho ignorují? 

To jsou podle mě dvě otázky. Jestli funguje komunikace, na to neumím obecně odpovědět. Podle mě je to hodně individuální. Ale troufám si říct, že i v rodinách, kde komunikace funguje, nemusí nutně fungovat na téma stáří a smrt. To jsou pro naši kulturu tak citlivá témata, že často ani odborníci se o nich doma neumí bavit. Ale také se to mění, lidé si přejí dožít doma, také financujeme terénní paliativní péči a je správné umožnit lidem odejít v klidu doma s rodinou okolo. Moje babička mi vyprávěla, jak když jí zemřela babička, týden ji měli doma a celá rodina se s ní loučila, než byl pohřeb, kde se oslavil její život. Vstřebat smrt bližního bylo něco, na co se vyhradil důstojný čas, a ten se dal i pozůstalým. 

Když se rodina rozhodne pečovat o babičku nebo dědečka, dá se to vůbec zvládnout bez pomoci zvenčí?

Záleží na situaci a na tom, kolik péče je potřeba. V začátcích ano, ale pokud se jedná o péči 24/7, není to pro rodinu bez pomoci dlouhodobě udržitelné. A ani to není žádoucí. Nemělo by to být o tom, že péči zvládnu sám za každou cenu, i za cenu vlastního zdraví. Člověk musí i v péči myslet sám na sebe. 

Drží české rodiny pohromadě, nebo je mezi osamělými seniory příliš mnoho těch, kteří sice rodinu mají, ale nestýkají se? 

Já na to asi neumím odpovědět objektivně, protože my nejčastěji vidíme případy, kdy rodina buď není, nebo nefunguje. Ale chci být optimista. 

„Samota je to nejhorší, co nás může ve stáří potkat,“ řekla jste v jednom rozhovoru. Nepramení osamění i z toho, že nejsme zvyklí být sami se sebou, že jsme celý život v jednom kole a pak prostě nevíme, co si se sebou počít?

Ano, jsme velcí individualisté, to je pravda. V jiných kulturách třeba chápou rodinu mnohem šířeji než u nás. Co je u nás vzdálený příbuzný, je u nich ta nejbližší rodina. Ale podle mě to není jen tím. Někdy zůstaneme sami, aniž bychom “za to mohli”. Máme klientku, která přišla celkem brzy o manžela, děti mít bohužel nemohli, sourozenci jí už zemřeli. Přátelé člověku také odcházejí, když je mu přes 90 let. Je to těžká situace. 

Proč podle vás stáří neřešíme, i když se týká nás samotných? Už dlouho je jasné, že populace stárne a že nemáme dostatek pečovatelských zařízení ani pracovníků. Přesto se příliš nesnažíme o změnu.

Dobrá otázka, klademe si ji v nadaci často. Snažíme se lobbovat za změnu na systémové úrovni, ale je to těžké. Není moc politiků, kteří by chtěli řešit dlouhodobé téma, které se projeví až po jejich volebním období. Všichni potřebují politické body hned. Je to komplikované, chce to politickou shodu. Není to problém jen u nás, ale všude na světě. 

Není vám z toho občas smutno?

Občas. Ale já věřím, že to máme možnost změnit. Všechny, kteří tuhle práci dělají, to naplňuje. Zvlášť když vidíme, že to má smysl. Že to lidem zkvalitňuje život a že vědí, že na to tady nejsou úplně sami. 

Jak vás spolupráce se seniory změnila? Co vám dala?

Nadhled. Vždycky, když odcházím od nějakého klienta, jsem mnohem klidnější, nespěchám. Najednou vím, co je podstatné. Vždycky si srovnám priority. 

Bojíte se stárnutí?

Nebojím se. Vlastně jsem zvědavá, jaké to bude na vlastní kůži. Nedávno jsem četla skvělou knihu Jožky Kubáníka, Deník Květy Fialové. Říkala tam, že byla ráda starší, že si tu etapu života užívala nejvíc. Ráda bych si zachovala tuhle radost ze života i ve stáří a dělám už teď vše pro to, abych zůstala zdravá a samostatná. Udržuju zdravé krásné vztahy s lidmi, se kterými se máme upřímně rádi, a věnuju se aktivitám, které mě naplňují. Tak tohle je můj recept. 

Sandra Soukupová

Sandra Soukupová

Co bych vám na sebe tak práskla? :) Mám ráda zmrzlinu, cestování, hory, jízdu na kole a lego. Jako malá jsem chtěla být zpěvačkou, právničkou, doktorkou, majitelkou restaurace nebo třeba popelářkou. Nakonec vyhrálo psaní a nelituji, protože mně i čtenářům rozšiřuje obzory, což je skvělé.