Vstup pro dítě, dospělého i rodinu do městského muzea Loreta

Loreta

V roce 1699 se ujal správy rozsáhlého chlumeckého panství Václav Norbert Oktavián Kinský. Ve snaze zvýšit prestiž panství a rodu založil na okraji města Chlumce piaristický klášter. Piaristé byli řádem, soustřeďujícím se na výchovu a vzdělávání – v katolickém duchu samozřejmě. Bylo to důležité v době, kdy ve východních Čechách vzrůstal počet tajných nekatolíků. Stavba bývalého kláštera Lorety byla zahájena roku 1717. Do roku 1719, kdy Václav Norbert zemřel, bylo vystavěno pouze průčelí kláštera, a to podle plánů Františka Maxmiliána Kaňky, jenž krátce poté působil jako stavitel zámku Karlova Koruna. 

František Ferdinand Kinský jako nový majitel chlumeckého panství rozhodl o přednostní výstavbě nového loveckého zámku na vrchu nad městem. Nákladná stavba z let 1721⁠–⁠1723 odčerpala značné množství finančních prostředků i pracovních sil, takže stavba pro piaristy se nejen zbrzdila, ale doznala také podstatných změn. Místo kláštera vznikla Loreta – barokní poutní místo. K průčelí byl přistavěn čtvercový ambit a ve dvoře vyrostla Svatá chýše jako vlastní cíl poutníků. Roku 1740 byla při Loretě založena mešní fundace, z níž měl být vydržován kapucínský mnich, aby denně sloužil zádušní mše za zemřelé příslušníky roku Kinských. Součást Lorety byly i rozsáhlé zahrady s náročnou plastickou výzdobou nejspíše od J.P.Čechpauera. 

Roku 1786 bylo poutní místo zrušeno a v roce 1805 byla kaple stržena, aby nepřekážela praktickému využití objektu – Loreta sloužila jako špitál, chudobinec, později také jako bytová jednotka. 

V roce 2001 byla zahájena rekonstrukce zcela zchátralého objektu, jenž nalezl nový smysl své existence jako sídlo obnoveného chlumeckého muzea.

Muzeum Loreta

Městské muzeum v Chlumci n.. C. je umístěno v bývalém klášteře Loreta. Budova z let 1717 – 1740 byla postavena podle plánů Františka Maxmiliána Kaňky, který často spolupracoval s významným českým barokním architektem Janem Santinim Aichlem, například i na stavbě zámku Karlova Koruna v našem městě. 
Okolo Lorety bývaly rozsáhlé zahrady a tiché kouty s barokními sochami, jejichž dochovaná torza jsou vystavena na nádvoří budovy. 
V roce 1786, za vlády osvíceného císaře Josefa II., byla Loreta jako poutní místo zrušena. Sloužila pak jako nemocnice, chudobinec apod. Do dnešní podoby byla budova zrekonstruována v roce 2001. 

Vznik muzea

Systematický zájem o poznávání minulosti se zrodil v 19. století. Byla to šlechta, jejíž soukromé sbírky se stávaly základem muzeí jakožto institucí, pověřených uchováváním hmotných památek. Tak vznikla nejstarší muzea v českých zemích –např. vlastenecké (později Národní) v Praze 1818. Ve 2. pol. 19. století přibývala muzea městská a regionální, jejichž iniciátory byly zpravidla muzejní spolky – např. v Hradci Králové, Novém Bydžově, Pardubicích atd. 

Chlumec se však dočkal svého muzea až po vzniku republiky. V roce 1927 inicioval pozdější první ředitel muzea Jan Polák založení přípravného muzejního výboru, v němž kromě něho zasedali starosta František Jiroutek, poslanec Národního shromáždění Josef Netolický, předseda okresní správní komise Josef Mrňák, bývalý ředitel cukrovaru Jan Vacek, řídící učitel V. Vondruška, úředník nemocenské pokladny František Klecar, řídící učitel E. Mička, bývalý ředitel mateřské školy L. Novák, poštovní úředník J. Veselý a učitel Hubert Halva. V květnu 1928 byly schváleny stanovy a zvolen výbor muzejního spolku v čele s předsedou Jos. Netolickým a místopředsedou Janem Polákem. 

Chlumecké muzeum, jehož prvním sídlem byla radnice, bylo pro veřejnost otevřeno 28. října 1930. K nejza­jímavějším exponátům patřily ostrostřelecké terče, zbraně, cechovní památky, mince. Kromě památek historických mohli návštěvníci shlédnout také oddělení přírodnin a ovocnářství. Od samého počátku se muzeum potýkalo s nedostatkem peněz – žilo z dobrovolných darů od institucí, obcí i jednotlivců. Po roce 1945 se muzeum několikrát stěhovalo a nakonec bylo koncem osmdesátých let zrušeno. Obnoveno bylo roku 2002.

Historie Lorety

Historií chlumecké Lorety se dosud podrobněji zabývali někdejší děkan a první chlumecký historik Karel Khun, poté umělecký historik Ivo Kořán a nejnověji architekt Karel Kuča. Podle Khuna Václav Norbert Oktavián Kinský dostavěl roku 1719 Loretu, v jejímž dvoře stála kaple se čtyřmi oltáři. Stavebník chtěl, aby tam byla škola, kde by vyučovali piaristé. Další Khunův údaj se vztahuje až k roku 1740, kdy bratři Kinští založili při Loretě mešní fundaci v hodnotě 4000 zlatých, kterou pojistili na chlumeckém panství. Z úroků byl vydržován v Loretě kolínský kapucín, aby denně sloužil v kapli zádušní mše za Bernarda Kinského a další zesnulé z rodu Kinských; měl být rovněž nápomocen při duchovní správě. Dvorským dekretem z roku 1786 byla loretánská kaple zrušena a jistina 4000 zlatých převedena na státní náboženský fond. Po zásahu chlumeckého děkana Michaela Unfrieda se podařilo zpětně vyjmout jistinu z uvedeného fondu a určit ji k vydržování třetího kaplana v Chlumci, jehož povinností bylo mj. sloužit mše za Bernarda Kinského v chrámu sv. Voršily. Tolik Khun. 

Kořán přijal jako faktum Khunovo sdělení, že Loreta již roku 1719 existovala včetně kaple se čtyřmi oltáři. V účetním prameni z roku 1719 navíc objevil zmínku, kterou se mně bohužel nepodařilo ověřit, o platbě řemeslníkům za stavbu ambitů v Loretě. Dále se již zabýval pouze architektonickou stránkou stavby, přičemž došel k závěru, že pravděpodobným architektem Lorety byl František Maxmilián Kaňka. K. Kuča došel k závěru, že do smrti Václava Norberta (3. ledna 1719) bylo dokončeno pouze průčelí stavby (tzv. kaplanka). Poté mělo dojít v souvislosti s nástupem nového majitele panství Františka Ferdinanda a „snad i kvůli nákladné stavbě zámku Karlova Koruna“ ke změně původního projektu – místo piaristické koleje byly vystavěny ambity s loretánskou kaplí uprostřed. Celý objekt byl dokončen zřejmě až roku 1740, což patrně vychází z Kořánova zjištění, že pamětní kniha chlumeckého děkanství uvádí jako datum dokončení stavby 1. leden 1740. Pokud jde o její využití, Kuča tvrdí, že kromě výše zmíněné zádušní funkce sloužila jako „poutní místo pro širší okolí“, tj. tedy mezi lety 1740 a 1786. 

Týž autor se rovněž zabýval genezí myšlenky vybudovat v Chlumci na poč. 18. století klášter. Správně připomíná, že Chlumecko patřilo k oblastem, kde se katolická církev musela stále potýkat s tajným nekatolictvím, takže chlumecká vrchnost, zaujímající navíc vysoké dvorské funkce, cítila patrně povinnost posílit katolickou institucionální základnu. Podle Kuči byly nejbližšími církevními objekty jezuitské koleje v Hradci, Jičíně a Kutné Hoře, což je třeba doplnit o kapucínský klášter v Kolíně. Připomeňme dále, že právě v roce 1717 (v prosinci) byl vydán první ze série císařských patentů proti nekatolíkům, reagujících na množící se zprávy o mimokatolických náboženských aktivitách v zemi. V těchto souvislostech se jeví pravděpodobný záměr Kinských, nijak přehorlivých katolíků, přivést do Chlumce piaristy jakožto řád, orientující se především na školství a inklinující celkově spíše k mírnějšímu postupu vůči „zbloudilým duším“. 

Není naopak jasné, jak došel Kuča k závěru, že nejprve bylo vystavěno průčelí a vlastní kaple až někdy před rokem 1740, i když to nelze vyloučit. Bylo-li od počátku cílem zřídit Loretu, pak by patrně (loretánská) kaple vznikla jako první, jako v případě pražské Lorety na Loretánském náměstí, a až poté by byly budovány další části objektu. Nejproblematičtější je pak autorovo tvrzení, vztahující se ke zřízení mešní fundace roku 1740. Podle Kuči tak František Ferdinand Kinský „dal soukromým charakterem Lorety zjevně najevo svůj majestát“, což prý bylo výmluvným dokladem toho, že česká šlechta chtěla držet krok „se soudobými dvorskými trendy. Chlumecká ´dvorská´ loretánská kaple byla zřetelně analogií [loretánské] kaple vídeňské”. 

Namísto podobných nepodložených spekulací shrňme ověřená fakta a podložené hypotézy: V roce 1717 začal Václav Norb. Okt. Kinský ve snaze vymýtit nekatolictví na Chlumecku a posílit u vídeňského dvora renomé Kinských jako věrných synů katolické církve se stavbou piaristického kláštera, který měl pravděpodobně zahrnovat i Loretu, tj. součástí ideového záměru byl vznik poutního místa. Ale brzká smrt stavebníka, nákladná stavba Karlovy Koruny (1721 – 1723), počínající doba pozdního baroka (nenašli bychom v Čechách mnoho klášterů, založených po r. 1720!), a zejména rostoucí finanční potíže chlumeckého panství zredukovaly původní záměr, takže místo piaristického kláštera a poutního místa zbyla jen kaple obehnaná ambity a osídlená jedním kapucínským mnichem. Prameny dochované ve fondu Rodinný archiv Kinských ve Státním oblastním archivu v Zámrsku, z nichž vycházel nepochybně také děkan Khun, nenaznačují nic, z čeho by bylo možno vyvozovat vliv „soudobých dvorských trendů“. 

Dne 1. ledna 1740 je datována fundační listina podepsaná čtyřmi bratry Kinskými – chlumeckým Františkem Ferdinandem (tehdy již vážně nemocným [zemřel o necelé dva roky později] a myslícím pravděpodobně více na spásu své duše než na projevy “svého majestátu”), dále držitelem Chocně, Rychmburka, Rosic aj. Štěpánem Vilémem, majitelem České Kamenice a nejvyšším českým dvorským kancléřem Filipem Josefem a držitelem panství Pirkštejn Josefem Janem Maxmiliánem. Jako dědicové po svém svobodném a bezdětném bratru Bernardu Antonínovi, zemřelém roku 1737 “pod kuratelou” (!?), se rozhodli ze sumy 20 340 zl, již Bernard určil ad pias causas (pro zbožné účely), vyčlenit 4000 zlatých jako nadační kapitál pojištěný hypotekárně na statku Štěpána Kinského v Březovicích poblíž Rychmburka. Z výnosu 5 % úroku, tj. 200 zlatých ročně, má být vydržován kaplan při loretánské kapli v Chlumci, který bude každodenně sloužit mši nejprve za duši Bernarda Kinského, a pak za ostatní mrtvé i žijící členy rodu Kinských. To ale není vše – kaplan má také vyučovat v řádné katolické víře a odvádět od bludu ty, kdož se dosud kloní k “husitské sektě” (!). Připojené vyjádření královéhradeckého biskupa Jana Josefa Vratislava z Mitrovic potvrzuje obavy katolické církev o spásu duší chlumeckých poddaných. Biskup sice souhlasí se zřízením fundace, ale s tou výhradou, že o nedělích a svátcích se boží služby v Loretě smějí konat až poté, co skončí kázání a bohoslužba v chlumeckém farním kostele a že loretánská mše nesmí být oznamována vyzváněním zvonu, aby nebyl lid odváděn od “nanejvýš nutné” katacheze v kostele sv. Voršily. 

Na základě těchto údajů můžeme považovat za vysoce pravděpodobné, že hrabě Kinský chtěl zřízením piaristického kláštera posílit katolickou víru na svém panství. Děkan Khun o těchto důvodech, ač mu jistě byly známy, pomlčel patrně proto, že nechtěl počátkem 20. století, kdy své dílo psal, příliš upozorňovat na fenomén nekatolictví a rekatolizace po třicetileté válce, který podstatná část české společnosti vnímala pod vlivem liberalismu a ožívající husitské tradice negativně. Více by možná prozradila Khunova pozůstalost, uložená ve Státním okresním archivu v Hradci Králové. 

Víme tedy, že nejpozději k roku 1740 byla Loreta dokončena, tj. vypadala při zvenčí přibližně tak jako po nynější rekonstrukci, ovšem na nádvoří stála kaple a kolem se rozkládaly zahrady s barokními skulpturami. Nad její funkcí až do zrušení roku 1786 visí jistý otazník. V Loretě patrně přebýval kapucín z Kolína, aby sloužil každodenně zádušní mše v duchu nadační listiny (výběr duchovního nebyl náhodný, protože chlumecké panství již dříve podporovalo kolínský klášter tohoto žebravého řádu – např. roku 1719 darováním 8 strychů pšenice). Šlo o soukromé mše, i když z vyjádření hradeckého biskupa plyne, že se jich snad mohli zúčastnit i lidé mimo rodinu Kinských. Bylo to nejspíš toto slabé využití Lorety, jež vedlo K. Kuču k domněnce, že Loreta „byla … příležitostně využívána i jako poutní místo pro širší okolí“, o čemž údajně svědčí i zřízení ambitů a „vůbec celé pojetí stavby jako především poutního místa“. K tomu je třeba uvést, že Loreta měla být především sídlem piaristického řádu, který měl aktivně působit v širokém okolí vyučováním v katolickém duchu. Jeden jediný kapucínský mnich by rozhodně nemohl organizačně a technicky zajistit průběh byť příležitostné pouti a hlavně – o chlumeckých poutích mlčí katolický kněz Khun! Musíme se tudíž vzdát lákavé představy o zástupech věřících směřujících s modlitbou v srdci a zpěvem zbožných písní na rtech do chlumecké lorety v době Marie Terezie, jež nota bene začala poutě z ekonomických i hygienických důvodů omezovat. 

Loreta tedy ve druhé pol. 18. století více méně zela prázdnotou, přerušovanou pouze jednou denně kapucínovou litanií za mrtvé i živé příslušníky rodu Kinských, na prvním místě za nešťastného Bernarda, o jehož osudu není nikde v literatuře zmínka. Nelze se tedy divit, že zrak osvícenských rádců císaře Josefa II. padl při výběru likvidovaných klášterů také na Loretu, jež nesloužila žádnému bohulibému praktickému účelu. Dvorským dekretem z roku 1786 byla loretánská kaple v Chlumci zrušena, odsvěcena a obrácena k praktickému využití jako špitál. Proto byly zazděny ambity a poč. 19. století zbořena nádvorní kaple, jejíž vybavení – jak uvádí Kuča – bylo přeneseno do severního nárožního ambitu, kde byla zřízena provizorní kaple. Důvod? Bylo to v době, kdy ve špitálech bylo nutno pečovat nejen o tělesnou schránku, ale i duši pacientů. Dochované prameny z 19. století informují o sporech mezi státem, církví a panstvím ohledně osudu mešní nadace, ale osud samotného objektu to zřejmě příliš neovlivnilo. Ve 20. století byla část Lorety přebudována na byty, jejichž posledními obyvateli bylo několik cikánských rodin, což jen urychlilo devastaci celého areálu. 

Lze s jistotou konstatovat, že před zánikem Loretu – tak jako mnoho dalších zdevastovaných historických staveb – zachránil pád komunistického režimu. Na počátku devadesátých let se opravou střechy předešlo nejhoršímu, načež zavládly značné rozpaky nad využitím tohoto pramálo prakticky založeného objektu, i když od počátku převládal názor, že by mělo jít o kulturu – knihovna nebo muzeum, příp. obojí. Největší problém představovaly samozřejmě veliké náklady na případnou rekonstrukci, jež vedly po určitou dobu v kulturní komisi městského zastupitelstva k diskusím o případném pronájmu Lorety. Teprve za nynějšího vedení města se podařilo především zásluhou starosty ing. M. Uchytila obstarat potřebné finanční prostředky a prosadit tuto investici v zastupitelstvu přes odpor některých zastupitelů. Re­konstrukce Lorety podle projektu ing. arch. J. Zimy a slavnostní otevření muzejní expozice 8. června 2002 zahajuje novou etapu v dějinách Lorety, která se nepochybně stane chloubou města Chlumce nad Cidlinou.

Koncepce expozice

Expozice je umístěna v prostorách Lorety, rekonstruovaného bývalého poutního místa, a to částečně v zaskleném ambitu, částečně v několika místnostech v prvním podlaží. 
S historií budovy i muzea a jejími zakladateli se návštěvník může seznámit ve vstupním průjezdu. Prohlídka pokračuje v otevřených ambitech napravo, kde je umístěna unikátní sbírka zemědělských strojů a nářadí, které shromáždil a muzeu věnoval pan František Novák. Všechny předměty svědčí o těžké zemědělské práci v 19. a první polovině 20. století, a je pozoruhodné, že většina z nich je funkční. 
V zasklených ambitech jsou vystaveny předměty z nejstarších dějin Chlumce, pozůstatky pravěkých zbraní a keramiky, kachle ze středověkých pevností z okolí města i z chlumeckého vodního hradu, který patřil k největším objektům tohoto druhu v Čechách. Další část expozice v zaskleném ambitu je věnována činnosti spolku místních ostrostřelců. Jsou zde umístěny velmi vzácné střelecké terče malované na dřevě i terčovnice, jimiž se do terčů střílelo. Následující část zakleného ambitu připomíná selské povstání v r. 1775. Konečná porážka rolníků u Chlumce obohatila český jazyk o přísloví: „Dopadli jak sedláci u Chlumce“. Závěr zasklených ambitů je věnován rozličným předmětům ze selského hospodářství a připomínce chovu ovcí, jež byl na Chlumecku v první polovině 18. století velmi rozvinut. 
Za prosklenými ambity pokračuje opět sbírka zemědělských strojů. Na jejím konci, před vstupem do průjezdu stojí pískovcová socha sv. Rocha – ochránce proti moru. 
Prohlídka pokračuje v prvním patře v místnosti upravené jako selská jizba. Kromě malovaného nábytku stojí za povšimnutí obrázky s náboženskými motivy malované na skle. Druhá místnost představuje měšťanský styl 19. století. Stojí zde hudební nástroj klavichord – předchůdce piana. Třetí místnost je věnovaná cechům a řemeslům. Zde si můžeme prohlédnout cechovní truhlice, prapor cechu řezníků a ve vitrině meč posledního místního kata. Ve čtvrté místnosti se seznámíme s významnými chlumeckými rodáky. Nejznámějším mužem mezi nimi byl dramatik V.K. Klicpera ( 1792 – 1859 ), jehož hry jsou dodnes populární. Historik Jaroslav Goll byl profesorem na Karlově Univerzitě v Praze a po nějaký čas spolupracoval se zakladatelem moderního československého státu T.G.Masarykem. Pomolog Jan Říha vyšlechtil mnoho nových odrůd ovocných stromů a je autorem čtyřsvazkového spisu České ovoce. Horní chodba je věnována počátkům sportu a tělovýchovnému spolku Sokol v Chlumci, školství a legionářům.