Na stole syčí lávový sen,
kámen jak sopka – top večer jen.
Přistane maso, syrový kus,
„upeč si sám,“ a já: „to je luxus!“
Dukátky vedle se culí jak zlato,
mizí mi z talíře – kdo to zas vzal, no?!
Pivo ve skle se třpytí jak skvost,
pěna jak peřina – to je ta radost.
A u stolu sedí Kelímek náš,
přezdívku má, co si hned zapamatuješ zvlášť.
„Já to dám rare,“ hrdinsky hlásí,
za minutu obrací jak splašený v práci.
„Hele, Kelímku, to chce klid a cit!“
„Já to mám v ruce!“ – a začne se smít.
Maso mu prská, kámen se směje,
číšník s grácií situaci kryje.
Profesionál – úsměv jak z reklamy,
„Pane Kelímku, klidně, nejsme tu sami.“
On na to kývne, pivo si dá,
ve skle – jak má být – žádná ostuda.
Dukátky mizí, jak kdyby měly nohy,
Kelímek hlásí: „to nebyly moje kroky!“
My víme své, jen se smějem víc,
tenhle večer má prostě říz.
Láva dál žhne a maso se točí,
Kelímek sleduje, jak se mu kouří z očí.
„Tak co?“ ptám se, „už to máš akorát?“
„Ještě minutku… nebo tři… nebo pětkrát!“
A tak to plyne, smích, jídlo, žár,
dobrá parta je ten nejlepší dar.
Servis jak z filmu, pivo jak sen,
a Kelímek? Ten to rozjel zas jen.
