Udělejme dětem z Klokánků hezčí Vánoce, ať mají třeba bohatší večeři

Sofie má konečně rodinu

Do našeho Klokánku přišla Sofie v zuboženém stavu. Na svých třináct let rozhodně nevypadala, každý by jí hádal sotva deset. Vyplašená, hubená holčička s kruhy pod očima a vyrážkou po celém těle. Nebyla zvyklá jíst nic jiného, než suché rohlíky. Jablko nedokázala spolknout a polévku neznala vůbec. Rané dětství strávila Sofie s maminkou, která ale záhy zemřela. Sofie byla svěřena babičce, ale ta těžce onemocněla a za necelý rok zemřela také. Sofie putovala po příbuzných, ale nikde dlouho nevydržela. Nezlobila, ale zažila zneužívání strýcem i kruté bití od vlastní tety. Nakonec skončila v Klokánku, kde, jak sama říkala, se měla jako v ráji. „Teto, a to si smím přidat i druhý kus koláče? A teto, ty ponožky jsou opravdu moje?“ divila se, když jí teta nakoupila balík ponožek. Za pár měsíců Sofie vyrostla o deset centimetrů a přibrala patnáct kilogramů. Stala se z ní krásná slečna. Už nebyla smutná. Usmívala se od rána do večera. Bohužel, po půl roce musela, kvůli omezení, které stanovuje nový občanský zákoník (platný od 1. ledna 2014), z Klokánku odejít do dětského domova. Proplakala několik dní. Při odjezdu nám poděkovala: „U vás jsem našla jediný domov, který jsem kdy měla, nikdy na vás nezapomenu!“
Teta, která se o Sofinku v Klokánku starala, s ní zůstala v kontaktu. Jezdila za ní na návštěvy a brala si ji i o víkendech. Nakonec se rozhodla si vzít Sofii do pěstounské péče. A tak, za necelý půlrok získala Sofinka opravdovou rodinu i s babičkou a starší sestrou.

Lukášek

Na ten den, kdy se u nás objevil, asi nikdy nezapomenu. Krásný jedenáctiletý klučina, s ustaraným výrazem a hrozně smutnýma očima. Pohledem pořád utíkal, jako by se styděl. Na hlavě měl šrám, to jak ho doma zbili páskem a kovová přezka mu roztrhla kůži na hlavě. Byl začátek listopadu a hubený klučina se tak trochu třásl v tenké bundičce. Z počátku se mu moc do řeči nechtělo. Hodně a s velkou chutí se najedl, vděčný za každý kousek nového oblečení i výbavy do školy. Rychle se zabydlel v našem bytě a doslova rozkvetl. A začal vyprávět. Jak byl s rodiči na ubytovně, kde byl někdy i celé dny zavřený v jednom pokoji. Pil vodu z kohoutu umyvadla a na toaletu chodil na kbelík.
Rodiče naházeli většinu svých peněz do automatu a pro jídlo pak chodili se synem do popelnic. Nedílnou součástí života malého kluka byl i alkohol a návaly vzteku a bití od rodičů. Když se bez jediné návštěvy před Vánocemi ozvali rodiče, že by si chlapce vzali na prázdniny domů, přišel klučina za mnou a znovu jsem viděla ten ustaraný výraz v jeho tváři. Dlouho hledal slova, aby mi řekl, že na vánoční prázdniny by chtěl zůstat v Klokánku. Jen měl strach, aby se doma nedozvěděli, že si návštěvu doma nepřeje on. Na vlastní uši jsem slyšela tu ránu, když mu spadl ten obrovský kámen ze srdce, když jsem ho ujistila, že vše zařídím tak, aby jeho přání zůstalo v utajení.
Uběhl téměř rok a rodiče si dodnes nenašli čas, aby syna navštívili. Ten okatý kluk jim občas sám zavolá. Vždycky s nadějí, že se doma něco změnilo. Další den už zas sedíme proti sobě a oba zadržujeme slzy, když vypráví, jak ho rodiče osočují ze všech křivd, kterých se na nich kluk údajně dopustil. Do telefonu vždy napadají i naše zařízení. A ten statečný klučina i přes hrubosti rodičů hájí svoje tety. Vždycky se pak ujišťuje, že zůstane u nás a nebude se muset vrátit domů. Dlouhé diskuse vedeme i o největším přání dvanáctiletého kluka, co na svých bedrech nese tíhu, kterou by leckterý dospělý neunesl. Strašně si přeje novou rodinu. Tátu co by s ním chodil na fotbal a maminku, co umí pohladit. A hlavně, aby ho měli hodně a hodně rádi. A nejraději by měl i nového brášku.
Před časem jsme dlouho řešili další velké téma. Byly vyčerpány všechny možnosti pobytu u nás. A tak jsem vysvětlovala, že od nás bude muset odejít do jiného domova. Bude to malý dětský domov a jistě poskytne dobrou péči i laskavé prostředí. Lukáš už se s přesunem smířil. Jen mi včera znovu přišel s tím ustaraným obličejem říct, že se bojí, aby se nezapomnělo na to jeho největší přání, aby pro něj našli novou rodinu.
Až bude odcházet, určitě budu mít ustaraný obličej já. To proto jestli se podaří najít tomu klučinovi rodinu, které uvízne pod kůži tak jako nám.

• Fond ohrožených dětí sídlí na adrese Na Poříčí 6, 110 00 Praha 1. Jeho IČ je 0049 92 77
• Výtěžek poputuje na projekt KLOKÁNEK – zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc
• Sbírka je osvědčena Magistrátem hl. m. Prahy, č.j. S – MHMP/201457/2013 a 210593/2013 ze dne 26. 6. 2013 (osvědčení o konání sbírky najdete na www.klokart.cz)
• Pro podrobnější informace pište na prodej@fod.cz