Staňte se Ježíškovým vnoučetem a pomozte splnit vánoční přání seniorů

5,0/5 Nadační fond Slevomat (kontakt) Praha - Karlín (mapa) 16585 přispělo

Přehled nabídky

Super akce! Přispívám pánovi, ať může i v 80 letech randit! ;-) viz příběh ve foto

Michaela
Loni jsme společně vybrali úžasných 7 700 000 Kč
Rozdali jsme 181 dárků: vozíky, křesla, chodítka
Má to smysl, zapojte se i letos
Ježíškova vnoučata: Splnili jsme přání paní Miladě, v 85 letech jela znovu na koni

Ježíškova vnoučata: Splnili jsme přání paní Miladě, v 85 letech jela znovu na koni

Přejít na Slevomat Magazín
Varianty (84)

Termín

Platnost do 23. 12. 2019.

V ceně

  • Přispíváte 100 Kč na křeslo pro paní Marii v hodnotě 22 000 Kč
  • Celkem je k dispozici 220 voucherů

Celá částka putuje na nákup tohoto dárku. Přispějte nákupem i více voucherů zároveň.

Paní Marie (79 let, Krnov) napsala: „Chtěla bych požádat o speciální křeslo, které by mělo větší kolečka a bylo by mi k dispozici při projížďce ve venkovním prostředí. Ráda chodím ven a dívám se na lidi, pozoruji své okolí. Speciálně upravené křeslo by pomohlo nejen mně, ale i mým pečovatelkám ve zvládání terénních překážek, které jsou často nemožné překonat v rámci vnějšího prostředí. Všem vnoučatům moc děkuji. Marie.“

  • U této nabídky nemůžete uplatnit své kredity.
  • Voucher se uplatní automaticky. Až vám přijde do mailu, nemusíte už nic dělat.
  • Potvrzení o daru: Protože příspěvek neposíláte firmě, ale konkrétní fyzické osobě, nejde na tuto akci vystavit daňový doklad o daru. 
  • Po zakoupení se voucher automaticky uplatní, není třeba dělat nic dalšího.
  • Celá částka jde na nákup přání seniorů. 
Přispějte 100 Kč
Přispějte 100 Kč

Termín

Platnost do 23. 12. 2019.

V ceně

  • Přispíváte 100 Kč na elektrický vozík pro paní Janu v hodnotě 130 000 Kč
  • Celkem je k dispozici 1300 voucherů

Celá částka putuje na nákup tohoto dárku. Přispějte nákupem i více voucherů zároveň.

Paní Jana (57 let, Šebetov) napsal: „Jsem v Domově 7 let. Jsem částečně ochrnutá, dřív jsem chodila, ale poslední tři roky jsem na vozíku. Když jsem ještě mohla, tak jsem cestovala s maminkou do lázní, jezdívala do divadla. Teď se dostanu někdy do vsi, ale ráda bych i někam dál – třeba k rybníku do lesa. Ale to bych potřebovala elektrický vozík, protože na tom obyčejném se mně špatně jede. Vím, že to stojí moc peněz, když to nepůjde, tak se nedá nic dělat. Aspoň jsem to zkusila. Zdraví vás Jana.“

  • U této nabídky nemůžete uplatnit své kredity.
  • Voucher se uplatní automaticky. Až vám přijde do mailu, nemusíte už nic dělat.
  • Potvrzení o daru: Protože příspěvek neposíláte firmě, ale konkrétní fyzické osobě, nejde na tuto akci vystavit daňový doklad o daru. 
  • Po zakoupení se voucher automaticky uplatní, není třeba dělat nic dalšího.
  • Celá částka jde na nákup přání seniorů. 
Přispějte 100 Kč
Přispějte 100 Kč
Loni jsme společně vybrali úžasných 7 700 000 Kč
Rozdali jsme 181 dárků: vozíky, křesla, chodítka
Má to smysl, zapojte se i letos

Ježíškova vnoučata nerozdávají jen dárky, ale hlavně radost na místech, kde to má obrovský smysl. Staňte se jedním z nich.

Pojďte opět po roce kouzlit a staňte se Ježíškovým vnoučetem. Budeme společně nadělovat radost těm, kteří by bez bohulibého projektu Českého rozhlasu velmi pravděpodobně žádné dárky nedostali. A to přece o Vánocích nemůžeme dopustit. Senioři zůstávají na sklonku života často sami, bez nadílky, bez společnosti. Pojďme to změnit a splňme jim jejich přání.

Tak jako v předchozích letech budeme babičkám a dědečkům společnými silami nadělovat dárky, které jsou pro ně často životně důležité, ale finančně nedosažitelné, tj. elektrické vozíky, polohovací křesla nebo třeba televize. Minulý rok jste poslali neuvěřitelných a neuvěřitelně krásných 7 700 000 Kč. Z toho jsme nakoupili 181 dárků, což je neskutečný počin! Trumfneme ho letos?

Slevomat naděluje: projížďka na koni pro paní Miladu (85 let)

Slevomat jako Ježíškovo vnouče už letos stihl nadělit první dárek. Přáni jsme tentokrát plnili paní Miladě z Mělníka, která se ve svých 85 letech znovu chtěla na svět podívat z koňského hřbetu: „Jezdila jsem kdysi hodně na koni. Chtěla bych si na něj ještě jednou sednout, zažít ještě ten pocit. Vím, že to dokážu, i když jsem na vozíku, ale nohy mě ještě unesou a pár kroků udělám.“ U něčeho takového jsme nemohli chybět, byl to pro všechny zúčastněné krásný zážitek. Podívejte se na video se spokojenou jezdkyní.

V novém roce vás budeme informovat o tom, jak předání dárků probíhalo. Pokud chcete být u předání dárku i vy, domluvte se přímo s domovem. Jakmile přispějete, dostanete voucher a na něm najdete e‑mail na konkrétní domov. 

Všechny peníze putují na dárky

Český rozhlas spojil síly s Nadačním fondem Slevomat, stejně jako v minulých ročnících si Slevomat z vybrané částky nic nenechává. Vše, co díky vám vybereme, dáme do nákupu vánočních dárků. U charitativních akcí, tedy ani v rámci Ježíškových vnoučat, nemůžete uplatnit kredity

Voucher se uplatní automaticky. Až vám přijde do mailu, nemusíte už nic dělat.

Potvrzení o daru: Protože příspěvek neposíláte firmě, ale konkrétní fyzické osobě, nejde na tuto akci vystavit daňový doklad o daru.

Veškeré finanční prostředky, které zbudou po ukončení akce (např. díky dojednaným slevám), budou převedeny na bankovní účet Nadačního fondu Českého rozhlasu.

Tahle přání společně splníme

  • Paní Ivanka (77 let, Krnov) napsala: „Chtěla bych nový televizor, protože můj stávající přestává fungovat a nemám finanční prostředky na zakoupení nového. Děkuji I.“
  • Paní Boženka (88 let, Hronov) napsala: „Celý život jsem byla aktivní, byla jsem zvyklá pomáhat ostatním. Bohužel mě zaskočila nemoc, kvůli ní jsem se stala handicapovanou a uvázanou na invalidní vozík. Postupem času mi ubývají síly, proto bych si moc přála pořídit invalidní vozík elektrický s ručním ovládacím panelem, abych se mohla i nadále účastnit akcí v domově i mimo domov s mými vrstevníky.“
  • Paní Drahomíra (86 let, Raškovice) napsala: „Jelikož mi už nohy neslouží, moc bych si přála ještě vyjíždět ven na odpolední venkovní posezení u našeho krásného domova v Beskydech.“
  • Pan Jaroslav (89 let, Chocerady) napsal: „Protože je hezké sedět v křesle a koukat z okna, co se venku děje, když už to bez vozíčku nejde, když vám nohy neslouží a venku už není nijak hezky. A některá křesla tady nejsou pro mě, nemohu se z nich dostat, i když se tam třeba fajn sedí.“
  • Pan Miroslav (58 let, Červenka) napsal: „Po úrazu jsem upoután na invalidní vozík, který mohu obsluhovat jen jednou rukou. Mám moc rád zahradu v našem domově pro seniory, ale z důvodu převýšení tam nemohu bez doprovodu jezdit. Rád bych se projel i mimo domov a byl přitom svým pánem. Chybí mi možnost se svobodně pohybovat.“
  • Paní Marie (82 let, Chocerady) napsala: „Protože to asi dřív umřu, než mi to doktorka vyřídí. Chodila jsem k ní už dřív, ale stále tvrdí, že to nepotřebuji. Už skoro rok jsem tady a o vozíčky se skoro hádáme. Kdybych měla svůj, stejně bych ho půjčovala ostatním. Je to tak, že sice kousek ujdu, ale pak už nohy nemůžou, a kde honem vzít vozík, když jsou všechny obsazené. A loni tady paní vozík dostala a jak si ho pochvaluje. A už se žádného doktora nemusí doprošovat.“
  • Paní Blanka (71 let, Chotěšov) napsala: „Vždy jsem byla společenská, kamarádská, ráda podnikala výlety. Bohužel s přibývajícím věkem již nezvládám absolvovat delší vzdálenost. V domově se pohybuji pomocí francouzských holí, mimo domov na invalidním vozíku. Vozík však nezvládám ovládat. Nemám sílu v rukou, abych se pohybovala samostatně. Potřebuji vždy pomoc pracovnice. Jsem vyšší váhové kategorie, proto se mnou pracovnice jezdí na výlety jen občas, dle možností. Neuvezou mě, musí se se mnou dřít. Jsem téměř celé dny jen v domově, nedostanu se ven tak často, jak bych si přála. Pracovnice by se mnou šly rády, ale je to pro ně namáhavé. Abych mohla častěji ven na procházku do obce nebo na nějaký menší výlet, potřebovala bych pomocníka. Proto bych si moc přála pojezd k invalidnímu vozíku, abych se občas i já dostala ‚do světa‘‎ a podívala se, jak se kde žije. Chci být opět šťastná, spokojená, usměvavá a pracovnicím, které se o mne tak pěkně starají, usnadnit péči.“
  • Pan Pavel (65 let, Vodňany) napsal: „Mojí velkou zálibou je nákup v obchodech pro seniory celého domova podle jejich přání a potřeb. Pro pohyb jsem zcela vázaný na elektrický invalidní vozík. V poslední době mě dost trápí malá kapacita jeho baterie. Moc bych si přál nové výkonnější baterie k Vánocům, abych se zase mohl svobodně pohybovat po nákupech bez pomoci ostatních.“
  • Paní Miroslava (87 let, Chocerady) napsala: „Abych se mohla koukat z postele, když ležím, a nemusela na společenskou místnost, když sotva lezu. Vedoucí říkala, že to nebude problém, když ta televize bude viset na zdi a bude k ní ten držák. Bylo by to moc fajn, mohla bych koukat na růžovou ordinaci a na pohádky a staré filmy a poslouchat šlágr a nemusela se hádat s ostatníma babkama, na co se budeme koukat.“
  • Pan Josef (81 let, Nýdek) napsal: „Moc bych si přál přídavný motor k vozíku V-drive, nebo třeba i jiný, protože se s klasickým vozíkem nikam nedostanu. Náš domov je v horách, kde je těžký terén a já na to prostě nemám sílu. Udělalo by mi to velkou radost. Děkuji“
  • Paní Eva (85 let, Nýdek) napsala: „Velmi bych byla šťastná za přídavný motor k vozíku. Hodně by mi usnadnil život tady v domově kde je horský terén. Na to, abych jezdila bez něj už nemám sílu. Děkuji.“
  • Pan Josef (72 let, Jevišovka) napsal: „Dobrý den přeji, jmenuji se Josef. V průběhu dne rád sedím v křesle, čtu si, prohlížím ilustrace v knihách nebo jen tak, pozoruji dění kolem sebe. Přesto, že jsem vypodložen měkkými polštáři, jsem z toho sezení otlačený a polámaný. Často si představuji, jak sedím v měkkém pohodlném křesle, nic mne nebolí a já se dívám a usmívám na všechny kolem. Děkuji vám!“
  • Paní Milena (82 let, Praha 6) napsala: „Přála bych si nové chodítko, protože to mé je jenom půjčené a já bych chtěla svoje osobní. Ráda se totiž procházím po naší zahrádce a po domově, když je ošklivé počasí.“
  • Paní Božena (93 let, Chocerady) napsala: „Protože už někdy nedokážu ani pomalu vstát z postele a paní, co měla požádáno přes doktora u pojišťovny, dřív umřela, než jí to vyřídili. Kdyby mě sestřičky popovezly, bylo by vše rychlejší, nikoho bych nezdržovala a stihla bych si užít víc věcí. Takhle než se někam došourám, je skoro konec.“
  • Paní Marie (86 let, Chocerady) napsala: „Moc špatně se mi chodí, mám veliký strach, že upadnu, protože to už se mi stalo – jak já si tenkrát natloukla – a doktor mi nevěřil, že jsem o nic nezakopla. Paní doktorka mi už asi před rokem o vozíček zažádala, ale nějaký jiný doktor to zamítnul – já nevím proč – a stejně to trvalo moc dlouho. Od té doby sotva lezu, ale už se žádného doktora nechci doprošovat, ať si ty své vozíky nechá, on bude také jednou starý a možná si vzpomene, až nebude ráno moct udělat krok. Je mi skoro devadesát, umřít ještě nechci, ale aby se mnou musely chodit dvě sestry, z každé strany jedna, protože se bojím, to by to na vozíčku bylo všechno o moc rychlejší… A já bych se konečně zbavila strachu, že se zase někde zamotám a svalím.“
  • Paní Blaženka (91 let, Chrastava) napsala: „Milý Ježíšku, zrak už mi nevrátíš. Rozpoznávám jen světlo a stín, žiji v temnotě, v rozmazaném mlhavém světě. Dcera mě navštěvuje v DPS a vezme mě na procházky do nedalekého parku nebo podél říčky. Moje kolečkové křeslo je v nedobrém stavu. Moc bych si přála křeslo polohovatelné, abych se cítila v bezpečí uvnitř domu i venku.“
  • Pan František (75 let, Rožmitál pod Třemšínem) napsala: „Moc bych si přál novou televizi, v současné době mám hodně starou a protože se bude měnit vysílání, televize nebude již fungovat. Rád televizi sleduji a moje rodina nemá prostředky, aby mi nyní koupila novou.“
  • Paní Libuše (88 let, Rožmitál pod Třemšínem) napsala: „Přála bych si svůj vlastní vozík. Ráda chodím do společnosti na veškeré akce a povídám si s ostatními na oddělení. Protože se sama nedokážu uvézt, nelze invalidní vozík řešit jiným způsobem a rodina za mnou nechodí.“
  • Paní Jiřina (82 let, Raškovice) napsala: „Přála bych si svůj vlastní vozík pro chvíle ve společnosti spolubydlících.“
  • Paní Alena (79 let, Mikulovice) napsala: „Tady v domě s pečovatelskou službou žiji již pár let, jsem zde nadmíru spokojená. Dříve, když jsem ještě mohla, ráda jsem pracovala na zdejší zahrádce, zahrádku jsem předala nástupcům a zůstalo mi jen sepisování kroniky tady penzionu. Rodina mě připravila o mé úspory i o dům, který jsme s manželem celý život budovali. O manžela jsem dlouhé roky pečovala, protože byl velmi nemocný a zůstal na vozíčku. Druhý syn bydlí daleko a je stále pracovně ve světě, příliš se nevídáme. Poslední dobou mi zdraví příliš neslouží, je pro mě těžké vstát z křesla, ani na rukou už se nemohu udržet, když vstávám. Zvedací křeslo by mi udělalo velikou radost, byla by to pro mně velká pomoc při každodenních činnostech, nechtěla bych zůstat nemohoucí a jen sedět a nic nedělat, celý život jsem byla zvyklá pracovat.“
  • Paní Věra (92 let, Hronov) napsala: „Protože sousedka u stolu dostala vloni od Ježíškových vnoučat takové pěkné křeslo, na kterém se jí opravdu pohodlně sedí, kouká z něho na televizi, může u svého malého stolečku jíst a ještě může pohodlně jezdit po celém domově i ven – je takové pěkné. Moc se mi líbí. Já se už (kromě jízdy na svém invalidním křesle, což nemůžu dlouho) též nikam nedostanu, tak bych mohla díky křeslu být ještě mobilní.“
  • Paní Marie (61 let, Hrabyně) napsala: „Dotykový telefon jsem měla, nyní mi dosloužil, udělal by mi radost nový, jelikož si jej sama z finančních důvodů pořídit nemohu.“
  • Paní Štěpánka (84 let, Raškovice) napsala: „Chtěla bych mít svojí televizi na pokoji a dívat se, na co se mi líbí, nechci chodit do společenské místnosti, mám ráda svůj klid. Děkuji.“
  • Paní Hana (80 let, Benátky nad Jizerou) napsala: „Dobrý den, jmenuji se Hana, je mi 80 let a žiji na vesnici se svou také nemocnou dcerou. Manžel mi před rokem zemřel, a tak jsme zůstaly na vše samy. O vše se musí postarat dcera, která ale také trpí mnoha nemocemi, tak jako já. Velmi mě omezují silné bolesti, špatná pohyblivost a jiné neduhy. Týká se to především mé omezené hybnosti, takže jsem odkázána pouze na své francouzské hole nebo chodítko, ale pouze v domácím prostředí. Venku to už sama nezvládnu. A i když mě moje dcera jednou za týden odveze autem do města na nákup, je to pro mě stále namáhavější. Dostala se ke mně nabídka zúčastnit se projektu „ Ježíškových vnoučat“ a moc bych si přála skládací elektrický vozík, abych mohla trávit více času venku sama a neobtěžovala druhé. Ráda bych se podívala po té naší vesničce, co se vše změnilo, potkat své sousedy, známé, cítit vítr ve vlasech, slunce ve tvářích a vidět odrážející se dešťové kapky na rukách. Předem moc děkuji Ježíškovým vnoučatům za snahu splnit mi toto přání.“
  • Paní Růženka (93 let, Jevišovka) napsala: „Dobrý den, jmenuji se Růženka. V mládí jsem byla vášnivou divačkou televize. Tento koníček mi zůstal do dneška. Na mém pokoji televizní přijímač není, a tak se na něho chodím dívat do míst, kam téměř nedojdu. Moc bych si přála sledovat televizní programy z pohodlí mého lůžka, a to až do večerních hodin a dle mé nálady. Děkuji vám, Růženka“
  • Paní Zdeňka (88 let, Myslibořice) napsala: „Celý život se zajímám o dění v naší republice i ve světě. Ač nejsem zrovna nejmladší, naučila jsem se s pomocí vnoučat pracovat s počítačem a teď už si život bez něj nedovedu představit. Díky němu mohu komunikovat s vnuky, kteří jsou momentálně v zahraničí, ale také s dcerou, která bydlí daleko a nemůže za mnou často jezdit. Na počítači také sleduji různé filmy, protože nemám vůbec televizi. Bohužel můj současný notebook už je velmi starý, často mi nefunguje a čekám, kdy už příště ani nepůjde zapnout. Notebook nemusí být žádný drahý, jsem obyčejný uživatel (bývalá účetní), která si ovšem bez něj život vůbec nedovede představit.“
  • Paní Marie (66 let, Litoměřice) napsala: „Tříkolka je můj veliký sen, ale moc jsem o něm nemluvila, protože není nikdo, kdo by jej mohl splnit. Chodím o chodítku, kratší vzdálenosti zvládám za pomoci francouzských holí. Tříkolku bych ráda využívala nejen k dopravování se do ZUŠ, kde na U3V studuji obor zpěv, ale i k možným výletům po okolí.“
  • Pan Josef (93 let, Škvorec) napsal: „Jsem již velmi starý člověk, mám rád svůj klid. Na televizi jsem byl zvyklý z domova, tady mi velmi chybí. Rád bych poslouchal zprávy, které mám nejraději. S televizí by mi čas, který tu jsem, utekl lépe a necítil bych se tak osamělý.“
  • Paní Anežka (88 let, Rožmitál pod Třemšínem) napsala: „Většinu svého času trávím na pokoji a ráda sleduji na oddělení televizi. Radost by mi udělala vlastní televize a DVD přehrávač, abych si mohla pustit staré filmy.“
  • Paní Aloisie (86 let, Raškovice) napsala: „Chtěla bych si pohodlně posedět u televize.“
  • Pan Karel (76 let, Chotěšov) napsal: „Měl jsem vždy rád společnost a přátele kolem sebe. Užíval jsem si procházky po okolí, pracoval jsem na zahradě, chodil plavat, dokonce jsem také jezdil na kole. Již delší dobu jsem připoután na invalidní vozík. Můj život se tenkrát změnil. Ani já jsem si nepřál takto skončit. Dnes zvládám se pohybovat po domově, za hezkého počasí se projedu i po areálu. K jízdě si pomáhám nohama, ruce mám slabé. Chodím pravidelně cvičit a posilovat, ale nestačí to. Abych se mohl podívat ven, do vesnice, nebo do nedalekých měst, potřebuji vždy doprovod pracovnice, která s mým vozíkem manipuluje. Náš domov je umístěn v obci s rozmanitým terénem. Vyvézt mě do dlouhého kopce je pro pracovnici pořádná dřina. Rád mám tyto procházky, užívám si je. S doprovodem si povídáme, sledujeme život na vesnici, vzpomínám na léta, kdy jsem i já byl takto aktivní. Přál bych si sobě i pracovnici tyto procházky zpříjemnit tím, že bych svůj invalidní vozík vybavil pomocným pohonem. Potom by naše projížďky a společné chvíle mohly být nejen častěji, ale také bez potu, funění a velké námahy. Vždyť ty naše procházky jsou to nejcennější, co mě v mých volných chvílích naplňuje, uspokojuje a dobíjí.“
  • Pan Jan (90 let, Myslibořice) napsal: „Letos mi bylo již devadesát let. Vyrůstal jsem na vesnici a možná i díky tomu mám velmi rád přírodu, zvířata a hlavně včely. Pochoval jsem rodiče a v důchodu se ještě dle svých možností staral o políčko a zahradu. Oženit jsem se nestihl, takže jsem v podstatě zůstal sám. Mám jen sestru, která už je nemocná a nemůže mě často navštěvovat. V poslední době za mnou chodí jedna hodná dobrovolnice, se kterou si velmi rozumím a povídám. Rád si také povídám s ostatními klienty, hraji s nimi karty a chodím na různé kulturní akce v domově. Rád se také dívám na televizi, ale po přestěhování na jednolůžkový pokoj ji nemám. Občas se tedy dívám na společnou televizi, kde si ale nemohu vybrat, na co se chci dívat. Musím se přizpůsobit ostatním, a tak většinou sledujeme Šlágr, který mě zase tolik nebaví. Radši bych sledoval filmy o přírodě nebo dokumenty z našeho venkova.“
  • Paní Helga (79 let, Cvikov) napsala: „Potřebuji chodítko, pro snadnější chůzi. Nyní mám jedno zapůjčené, které je nevyhovující. Pojišťovna bohužel nehradí odlehčená chodítka.“
  • Paní Marta (83 let, Zruč) napsala: „Milý Ježíšku, moc ráda jsem četla knihy a na písmenka již moc nevidím. Nemám ráda společnost cizích lidí a tudíž většinu času trávím na svém pokoji se svou sousedkou, a tak bych si moc přála sledovat své oblíbené seriály a romantické filmy přímo ze své postele.“
  • Pan Bohumil (61 let, Myslibořice) napsal: „Přál bych si od „Ježíškových vnoučat“ jednoduchý notebook. Jsem od mládí postižený, hůře chodím a špatně mluvím. V domově jsem momentálně se svým bratrem, který má podobná postižení jako já. Maminka, která se o nás celý život starala, nedávno zemřela. Byla to pro nás oba velká ztráta. Naštěstí ještě můžeme alespoň trochu chodit, takže se dostaneme ven. Máme rádi přírodu, tento kraj a svoji vesnici. Na notebooku bych se rád díval především na dokumenty a filmy o přírodě. Potřebuji notebook pokud možno s větší klávesnicí a jednoduchý na údržbu.„
  • Paní Jana (62 let, Cvikov) napsala: „Již několik let jsem upoutána na invalidní vozík, žiji ve své domácnosti v rodinném domě. Využívám terénní služby. I přesto chci zůstat aktivní a účastnit se života jako dříve, než jsem onemocněla. Ližiny mi umožní dostat do auta těžký elektrický vozík.“
  • Paní Dagmar (70 let, Škvorec) napsala: „Ráda sleduji televizi, čas mi tady neutíká a televize by byla dobrý společník. Doma jsem měla malou televizi, sledovala jsem seriály a různé soutěže, při kterých jsem se dozvěděla něco nového a trénovala jsem tím hlavu. Vzhledem k tomu, že mám svůj věk, ráda bych dělala to, co mě baví, a televize by byl hezký dárek. Bohužel nikoho nemám, kdo by mi televizi daroval.“
  • Paní Jitka (74 let, Škvorec) napsala: „Ráda si ve svém věku posedím na měkkém křesle. Vzpomínám si, že doma jsem měla svoje místečko, kde mi bylo dobře. Křeslo mám spojené s domovem a i když jsem tady, chtěla bych se cítit jako doma. Křeslo by mi udělalo velkou radost.“
  • Paní Getruda (81 let, Bohumín) napsala: „Většinu času sedím v křesle, mé staré už dosloužilo, tak bych si přála nové, nejlépe polohovatelné, abych si v něm mohla i občas pospat.“
  • Pan Václav (87 let, Chotěšov) napsal: „Jsem již několik let připoután na invalidní vozík. Nezvládám se sám pohybovat delší vzdálenost, pouze po budově. Někdy mě již bolí ruce, tak mi pomáhají pracovnice. Jsou na mě moc hodné, vždy mi vyjdou vstříc. Jsem společenský, rád chodím na procházky do obce. Naše vesnice je však v rozmanitém terénu a já vidím, jak se se mnou pracovnice dře, jak je to pro ní náročné. Nic neřekne, chce mi udělat radost, ale často raději z tohoto důvodu procházku odmítnu. Rád bych na procházky a různé výlety jezdil častěji, ale potřeboval bych pomocníka. Zjistil jsem, že existuje přídavný pojezd na invalidní vozík. Moc bych si ho přál, abych ulehčil práci těm, co se o mě tak pěkně starají, a zároveň si udělal velkou radost. Splnilo by se mi to největší přání. Mohl bych častěji cestovat, být ve stálém kontaktu s okolím a zároveň poznávat nepoznané. Vždyť mám ještě šanci žít a i ve svém vysokém věku něco prožít.“
  • Paní Zdeňka (66 let, Znojmo) napsala: „Ráda využívám všechny moderní technologie. Jsem ráda v kontaktu s druhými lidmi a můj starý notebook už mi neslouží tak, jak by měl. Nemusí být úplně nový, hlavně aby dobře fungoval. Může být i malý.“
  • Paní Jiřina (71 let, Vranovice) napsala: „Dívám se na Šlágr, ale teď televizi nemám, protože jsem se přestěhovala na jiný pokoj, a tady je ticho. Moje rodina nemá žádnou starší televizi, kterou bych mohla dostat, tak prosím Ježíška, jestli by mi nějakou nenadělil, moc bych si televizi přála.“
  • Paní Hana (67 let, Chocerady) napsala: „Mám nemocnou páteř, můj posed je takový jiný a na běžné židli nebo vozíčku to pro mě není moc pohodlné, V loňském roce tady paní dostala „geronto křeslo“, když má dobrou náladu, tak mi ho občas půjčí, a to je jiné posezení. Nebolí mě tak moc záda, nejsem tak moc strnulá, dá se různě nastavit a mohu se v něm i najíst, má desku na jídlo… Jenže v něm jsem jen občas a já bych byla šťastná, kdybych měla své vlastní. Vím, že mé zdraví bude jen horší, ale snad bych ho ještě pořádně užila. Takový dárek by mi udělal obrovskou radost, protože bych se alespoň trošku zbavila bolesti a to je ten největší dárek.„
  • Paní Růžena (71 let, Čížkovice) napsala: „Jsem dlouhodobě upoutaná na invalidní vozík, mám speciální mechanický vozík na míru, s rozšířenou a zpevněnou konstrukcí. Na vozíku se pohybuji částečně sama, a částečně pomocí personálu, pohyb je pro mne i pro personál náročný. Jsem robustní postavy a jsem ochrnutá na polovinu těla. V domově, kde žiji, je velká zahrada, ale komunikace v zahradě i v okolí domova jsou většinou do kopce. A věřte , že i malý kopeček, když se mám vystrkat s vyšší váhou, je zdolat dost obtížné. Pro usnadnění pohybu by mi pomohl motorek k vozíku. Sice mám dvě děti, ale nejsem s nimi příliš v kontaktu, navštěvují mně velmi málo, téměř vůbec. Motorek k vozíku by mi velmi zkvalitnil život. Nejlepší by pro mně byl pohyb na elektrickém vozíku, ale to je pro mně finančně nedostupné a hlavně potřebuji speciální rozměry. Myslím, že motorek k stávajícímu vozíku je dostatečným řešením.“
  • Paní Ludmila (93 let, Bruntál) napsala: „Od minulého roku se můj zdravotní stav zhoršil tak, že jsem odkázaná na lůžko. S tímto stavem se těžce vyrovnávám, protože jsem byla zvyklá posedávat u okna a dívat se na zahradu a ulici, která vede kolem domova. Moc bych si přála pohodlné polohovací křeslo, které by mi umožnilo pozorovat okolí a nemusela bych většinu času trávit v posteli. Vím, že to určitě není malý a levný dárek, ale naopak jeden z darů v životě nejcennějších. Pevně věřím, že se mezi Ježíškovými vnoučaty najde i některý štědrý dárce, kterému bylo darováno zdraví, a tím má v životě větší štěstí než já. Ze srdce mu to přeji a budu mu velmi vděčná.“
  • Paní Hilda (78 let, Zruč nad Sázavou) napsala: „Milý Ježíšku, jsem soběstačná žena. Ráda si sama chodím ven, posedět před DS. Chodím o holi, ale již teď cítím, jak slábnu, chci být nadále soběstačná jednotka. Bohužel jsem zůstala sama, dcera i manžel již nejsou mezi živými. Moc bych si přála mít vlastní nízké chodítko na kolečkách, nemohu se sama vydat na vycházku – rychle se zadýchám a tak se sama bojím nějak vyjít. Byla bych ti moc vděčná. Děkuji moc.“
  • Paní Vlasta (94 let, Raškovice) napsala: „Miluji přírodu a sluníčko a moc by si přála být co nejvíc venku a být mezi přáteli z domova.“
  • Paní Františka (59 let, Velehrad) napsala: „Žiji v domově už 39 let. Mám vzdálenou rodinu, se kterou se ale téměř nestýkám. Ráda sleduji TV, naučila jsem se i ovládat DVD přehrávač, pouštím si na něm pohádky a různé romantické zamilované komedie. Jsem přátelská a společenská, ale pro své zdravotní postižení se často nedostanu na akce pořádané mimo obec, proto je vysílání v TV jednou z mála mých zálib. Na pokoji mám starou televizi, která mně v příštím roce přestane fungovat. Velmi bych si od Ježíškových vnoučat přála televizi novou, abych i nadále mohla trávit své volné chvíle sledováním TV a oblíbených pohádek. Měla bych velkou radost.“
  • Pan Jaroslav (80 let, Náměšť na Hané) napsal: „Do domova pro seniory mě chodí pravidelně navštěvovat moje přítelkyně a bere mě na procházky ven. Protože má stejně jako já přes 80 let, manipulace s mechanickým vozíčkem se mnou ji zmáhá a pohon by jí pomohl a mohli bychom se společně vydat i do kopce na náměšťský zámek.“
  • Paní Milada (75 let, Holice) napsala: „Přála bych si mít geriatrické křeslo, v kterém bych mohla odpočívat. Bohužel můj zdravotní stav mi nedovoluje používat běžný invalidní vozík.“
  • Pan Václav (67 let, Nový Bor) napsal: „Jsem imobilní, ležím jen v posteli a mojí hlavní náplní je sledování televize. Bohužel televize byla již stará a přestala fungovat. Proto si ze všeho nejvíce přeji novou. Byl bych moc rád, kdyby se mi toto přání splnilo.“
  • Pan Bohumil (68 let, Skuteč) napsal: „Telefon bych si přál hlavně proto, že velmi rád fotím. Foťák mám rozbitý a mobilní telefon nemám žádný, takto bych měl vlastně dvojnásobnou radost, protože bych mohl zároveň občas zavolat svým přátelům. Stačil by mi jen nějaký jednoduchý, budu hlavně fotit a občas volat.“
  • Paní Anna (87 let, Náměšť na Hané) napsal: „Hodně ráda sleduji televizi. Moje současná už mi neslouží, jak by měla. Udělalo by mi radost, kdybych měla jednoduše ovladatelnou a funkční televizi.
  • Paní Bohuslava (97 let, Náměšť na Hané) napsala: „Mám ráda vyhřívání na sluníčku, ale pobyt v sedu už mi dělá problém. S lůžkem není možné vyjet z pokoje a tento vozík by mi pomohl dostat se na čerstvý vzduch.“
  • Pan Karel (62 let, Hořice) napsal: „Jsem nemocný, můj zdravotní stav se zhoršuje a časem dojde k amputaci druhé nohy. Mé velké přání je nová televize, na které bych mohl sledovat své oblíbené pořady jako je Policie Modrava, Ulice a další. Televize, kterou nyní mám, mě „zlobí“ různě se sama přepíná. Na novou televizi nemám finance. Doufám, že se najde někdo hodný a přání mi splní.„
  • Pan Josef (87 let, Holice) napsal: „Geriatrické křeslo si přeji, protože jsem omezen v pohybu, nevydržím dlouho sedět v klasickém invalidním vozíku. Toto křeslo by mě umožnilo být v pohodlí a hlavně trávit volný čas se svou manželkou na aktivizačních činnostech v domově.“
  • Pan Jan (74 let, Letovice) napsal: „Jsem ochrnutý na půl těla a přál bych si vlastní invalidní vozík s podsedákem. Nemusí být nový. Tady v domově mám sice zapůjčený invalidní vozík, za který však musím měsíčně platit. Doktoři mi vozík nechtějí předepsat a nemám sílu to už podruhé zkoušet. Proto chci vozík vlastní, abych mohl neomezeně mezi lidi.“
  • Paní Marie (93 let, Holice) napsala: „Pod stromečkem bych si přála najít geriatrické křeslo, které by mě zajistilo tělesný komfort a nemusela bych většinu dne trávit na lůžku.“
  • Pan Jiří (57 let, Praha) napsal: „Dokončil jsem bakalářské studium práv a rád bych pokračoval v magisterském studiu. Při tom by mi pomohl vlastní notebook.“
  • Pan Josef (61 let, Dačice) napsal: „Letos jsem přišel o nejbližší osobu, se kterou jsem v domově trávil veškerý čas. Nevyhledávám už moc společenské akce a nejraději jsem na pokoji, ale chybí mi něco k zabavení. Z nejbližších příbuzných mám pouze bratra, se kterým udržuji alespoň občasný telefonický kontakt. Proto bych si přál novou televizi na pokoj, abych se v klidu mohl dívat na své oblíbené pořady, kterými jsou různé zábavní a soutěžní pořady, a nebylo mi tak smutno.“
  • Paní Jiřina (77 let, Praha) napsala: „Před nástupem do domova jsem s počítačem vůbec nepracovala. Teď v domově za mnou pravidelně dochází dobrovolník, který mě s počítačem učí pracovat. Měla bych velkou radost, kdybych doma měla notebook, abych si nabyté znalosti mohla doma procvičovat. Také doufám, že v budoucnu budu moci přes notebook komunikovat s mou dcerou.“
  • Paní Růžena (86 let, Vonšov) napsala: „Skrze pojišťovnu se nedaří dořešit invalidní vozík, který by mě udržel a který by se nerozbil. Jsem již delší dobu kvůli tomu stále na lůžku a to mi psychicky vůbec neprospívá, miluji lidi a chybí mi kontakty. Potřebovala bych invalidní vozík s velkou nosností i šíří sedáku.“
  • Paní Miloslava (66 let, České Budějovice) napsala: „Mám starší přenosnou televizi bez připojení USB. Protože se blíží přechod TV vysílaní na jiný signál, přestane mi TV fungovat, a proto by mi tento dárek udělal velikou radost.“
  • Paní Anežka (89 let, Náměšť na Hané) napsala: „Ráda poslouchám ve sluchátkách rádio Proglas, modlím se, zpívám lidové písně. Ležím při poslechu v lůžku a většinou u poslechu usnu. Lépe by se mi poslouchalo v křesílku, které bych měla u lůžka pro sebe k dispozici.“
  • Paní Jana (79 let, Beroun) napsala: „Ráda si vyhledávám nejrůznější informace na tabletu (je to moje „spojení se světem“), bohužel se mi rozbil můj starý tablet, že už nejde opravit. Velmi by mě potěšil nový tablet značky Lenovo.„
  • Paní Květoslava (75 let, Holice) napsala: „Přála bych si mít své geriatrické křeslo, na které bych nemusela čekat z důvodu velkého využití ostatních klientů v zařízení.“
  • Paní Marie (98 let, Náměšť na Hané) napsala: „Posazování mi způsobuje obtíže a dlouho nevydržím, kdybych měla k dispozici vozíček, na kterém bych mohla ležet a mohla se jít nadýchat čerstvého vzduchu ven, moc by mě to potěšilo.“
  • Pan František (75 let, Pražmo – Raškovice) napsal: „Mám přání dostat novou televizi, jelikož mám ještě starší typ a ta už nepůjde, když budou měnit televizní signál na DVBT2.“
  • Pan Josef (70 let, Filipov) napsal: „Jsem trvale upoután na vozík z důvodu amputace obou dolních končetin. Žiju na sociální ubytovně, moc bych si přál vozík, který bude jezdit, ten, který mám, momentálně už je ve stavu neschopného provozu.“
  • Pan František (73 let, Třebíč) napsal: „Jsem v zařízení pro seniory a protože celý den jsem v posteli, trávím čas čtením, luštěním nebo koukáním na televizní programy, těším se na pravidelné návštěvy manželky. Mám malou televizi, která už moc dobře nefunguje a přál bych si novou větší.“
  • Paní Hedvika (84 let, Krásná Lípa) napsala: „Svůj volný čas trávím velice ráda v přírodě. Kvůli své nemoci, nevydržím sedět delší dobu v invalidním vozíku, mám velké bolesti nohou. Křeslo by mi zajistilo lepší pocit a příjemnější pobyt venku.“
  • Paní Aloisie (86 let, Raškovice) napsala: „Přála bych si invalidní vozík, jelikož jsem byla nešikovná a spadla jsem a zlomila jsem si krček. Bez invalidního vozíku se už ven nedostanu a pojišťovna mi ho neschválila a nechci být upoutaná na lůžku.“
  • Pan Antonín (73 let, Ďáblice) napsal: „Moc bych si přál tablet, mojí velkou vášní byl počítač, který již dosloužil a nový si nemůžu dovolit pořídit. Tablet by pro mě byl spojením se světem informací.“
  • Paní Hana (63 let, Cheb) napsala: „V 60 letech mne postihlo krvácení do míchy, které způsobilo nevratné ochrnutí celého těla. Co mi sdělujete rozumím, umím odpovídat ano a ne , ale věty nezvládnu. Vždycky, když bych chtěla něco sdělit náročnějšího, tak propadnu zoufalství, že mi to nejde, a začnu plakat. Žiju v Domově pro seniory v Chebu, kde se o mne vzorně starají, ale bohužel můj stav se už nemá šanci zlepšit. Moc mi chybí pohyb a možnost dostat se ven mezi lidi a na čerstvý vzduch. Bohužel u mne nelze použít invalidní vozík, jedinou možností je speciální polohovatelné křeslo s většími koly, na kterém mne sestřičky mohou brát ven. Najde se někdo takový, kdo mi splní moje veliké přání a já konečně uvidím něco jiného než čtyři stěny svého pokoje?“
  • Pan Antonín (73 let, Litoměřice) napsal: „Novou televizi bych si moc přál. Je to moje spojení se světem, protože se kromě parku před naší budovou nikam jinam nedostanu. Mám omezenou mobilitu, pohybuji se za pomoci chodítka. Příbuzné, kteří by mi mohli pomoci, nemám. V domově obývám malý pokojík, proto úhlopříčka případné televize by měla být do 90 stupňů.“
  • Paní Hana (68 let, Cheb) napsala: „Je mi 68 let a žiju v Domově pro seniory v Chebu. Na základní škole jsem začala mít zdravotní potíže, kterým nikdo nevěřil. Až když mi bylo 23 let, lékaři mi diagnostikovali roztroušenou sklerózu. Můj stav se stále zhoršoval, nikdy jsem nemohla mít ani děti a dnes je to již 33 let, co jsem upoutaná na lůžko a mohu pohybovat pouze hlavou. V Domově se pořádá spousta zajímavých akcí a pokud bych se jich chtěla zúčastnit a nedožít svůj život jen pohledem do zdi, takové křeslo jako je na obrázku – polohovací s většími koly, by mi umožnilo pasivně se dostat mezi lidi a zažít něco hezkého. Bohužel invalidní vozík nemohu používat. Jsem si vědoma, že je to nákladný dárek, kdyby se ale našel někdo, kdo by mi chtěl usnadnit konec života, tak moc děkuji.“
  • Paní Božena (59 let, Velehrad) napsala: „V domově žiji 34 let, mám bratra, ale nestýkáme se, jsem už sama. Moc bych si přála novou televizi, tuto co mám, už nebude fungovat a to mě moc mrzí. Mám zájem o vše, co se kolem mě děje, v televizi se ráda dívám na zprávy, romantické filmy, ráda odpočívám u pohádek. Za novou televizi bych byla moc vděčná.“
  • Paní Marie (79 let, Krnov) napsala: „Chtěla bych požádat o speciální křeslo, které by mělo větší kolečka a bylo by mi k dispozici při projížďce ve venkovním prostředí. Ráda chodím ven a dívám se na lidi, pozoruji své okolí. Speciálně upravené křeslo by pomohlo nejen mně, ale i mým pečovatelkám ve zvládání terénních překážek, které jsou často nemožné překonat v rámci vnějšího prostředí. Všem vnoučatům moc děkuji. Marie.“
  • Pan Emil (73 let, Benátky nad Jizerou) napsal: „Dobrý den, mé jméno je Emil. Projektu Ježíškova vnoučata se účastním letos poprvé. Celý život jsem pracoval jako zedník, co já postavil baráků a kolik lidí jsem poznal. Pořád jsem byl mezi lidmi, jsem člověk velmi společenský, rád si povídám. Dnes už se bohužel ven nedostanu, a tak vzpomínám na všechny tváře a příběhy, které jsem vnímal v průběhu svého aktivního pracovního života. Světem se pro mne stal můj domov, kde žijeme spolu s manželkou. Touto cestou bych se osmělil poprosit hodného dárce, jestli by byl tak moc hodný a mohl by mi pořídit mobilní dotykový telefon. Dárek by mi udělal obrovskou radost, byl bych moc šťastný, bylo by to totiž dokonalé spojení se světem, které bych moc potřeboval. Byl bych velmi vděčný, pokud by se objevil někdo s velkým srdce, kdo by si mé přání přečetl a mohl mi jej splnit. Velmi děkuji a všem vám přeji krásné Vánoce naplněné klidem, spokojeností a láskou.“
  • Paní Jana (57 let, Šebetov) napsal: „Jsem v Domově 7 let. Jsem částečně ochrnutá, dřív jsem chodila, ale poslední tři roky jsem na vozíku. Když jsem ještě mohla, tak jsem cestovala s maminkou do lázní, jezdívala do divadla. Teď se dostanu někdy do vsi, ale ráda bych i někam dál – třeba k rybníku do lesa. Ale to bych potřebovala elektrický vozík, protože na tom obyčejném se mně špatně jede. Vím, že to stojí moc peněz, když to nepůjde, tak se nedá nic dělat. Aspoň jsem to zkusila. Zdraví vás Jana.“
  • Pan Zdeněk (81 let, Šanov) napsal: „Mám velký archiv válečných filmů a nemám si je kde pouštět. Potřebuji už větší televizi. I s tím sluchem už to není jak bývalo. Byl bych rád, abych se na své válčené filmy zase mohl podívat a vše pěkně viděl a slyšel.“
  • Pan Vladimír (85 let, Slivenec) napsal: „Špatně se pohybuji pomocí hůlek, ale na delší trasy už to nezvládám. Chodím jen po pokoji v domově. Rád bych se podíval třeba zas ven. V tom by mi ten vozík pomohl hodně. Bohužel nemám rodinu, která by mi to zajistila.“
  • Pan Jiří (70 let, Litoměřice) napsal: „Mám starou dosluhující televizi a protože vydávám na léky docela dost peněz, nejsem schopen si na novou televizi ušetřit, rodinu nemám. V Domově bydlím v malém pokojíku, tak by mi stačila televize s úhlopříčkou do 90 stupňů.“