Vstupenky na představení Šunen Romale – Poslyšte, Romové v divadle Viola

O představení od Báry Hrzánové:

Na Základní škole Klementa Gottwalda v Českých Budějovicích jsem v první třídě, (v minulém století), seděla v poslední lavici, v řadě u okna a mým sousedem byl o hlavu větší, snědý, zamlklý chlapec, Elemir Bendik. Dělili jsme se o svačinu (o tu mou), později jsem mu napsala pár úkolů a za to jsem byla „Chráněná“.

To byla v Českých Budějicích důležitá výsada, neboť spřátelené rodiny Bendiků, Horwáthů a Žigů pořádaly pravidelné trestné výpravy, jejichž cílem bylo co nejvíc zmasakrovat a ponížit tu hrstku malých bílých otroků, provádějících nucené zábavné činnosti v nedobrovolném spolku eufemisticky zvaném školní družina.

Když byli moji spolužáci i soudružky vychovatelky v Hájíčku u hvězdárny biti jako žito, já byla náčelnicí té svobodné, kouřící hordy vydělena jako „Ta“, co krásně zpívá Čížečkučížečku ptáčkumaličký. Zpívala jsem a zpívala až do poslední soudružky vychovatelky.

Po Elemirovi, ztratil se (po kolikáté už) někde ve 2. nebo 3. třídě, připropadl k nám jeho bratr Honza Bendik — klavírista, mnou obdivovaný zpěvák a svobodomyslná, krásná Helenka Horwáthová, na kterou bylo i socialistické školství krátké, a která nám všem otevřela oči a my alespoň na chvilku viděli, že soudružka učitelka Kubešová fakt není Pán Bůh a tudíž ale opravdu nemůže všechno.

V minulém století jsem potkala Zuzanu Navarovou, která potkala Věru Bílou a paní Milenu Hübschmannovou, já jsem zrovna na slovo poslouchala pana režiséra Melče a Zuzana se začala kamarádit s Máriem Bihárim a já jsem vzpomínala a stále (už v tomhle století) vzpomínám na slova soudružky učitelky, která vyslala (v minulém století) směrem k mé babičce: „Víte, paní Šmídová, já mám hroznou smůlu, já učím buď cikány nebo herecký děti!“

Hrají: Bára Hrzánová, Jana Boušková, Mário Bihári

Režie: Hana Kofránková