Zavírací nože BUCK s ocelovou čepelí – tradice ostrá jako břitva

Ocel 420HC
Ocel 420HC je varianta s vyšším obsahem uhlíku jako ocel 420J2 (AISI420). Je to spojnice mezi 440C a (blíž) ocelí 1050C. Tvrdost oceli se pohybuje okolo 58 HRC při kalení do oleje a žíhání na 150°C. I když je obsah primárních karbidů dost nízký, je stabilita ostří dobrá. Odolnost proti opotřebení je malá. Korozní odolnost při osobních zkušenostech nebyly tak excelentní jako u oceli 420J2.

Celkově lze zhodnotit ocel 420HC jako středně uhlíkovou martenzitickou ocel s korozní odolností jako Sandvik (12C27), ale s nižší tvrdostí a odolností proti opotřebení než 12C27M. Výhodou je snadné broušení a relativně dobrá stabilita ostří, která je dána podílem karbidů ve struktuře oceli.

Ocel S30V
Ocel S30V je skrze práškovou metalurgii vyrobená nerezavějící ‚ocel‘ s vysokým obsahem uhlíku a vanadu od firmy Crucible Materials Corporation (CMC) podle návrhu D. Barbera. Slitina dovoluje tepelné zpracování bez austenitizace nad 1950F a dělá ji mnohem vhodnější pro nožířské účely jako ocel S60V a S90V. Je vhodnější pro jemné broušení, ale má nižší odolnost proti opotřebení, což je z hlediska obsahu jemně (S30V) nebo hrubě (S90V) dispergovaných karbidů zřejmé.

Problémem, často diskutovaným na nožířském fóru, je řezání měkkých, houževnatých materiálů (kartony, vláknité materiály, plasty, měkké dřevo apod.), což je zvláštní, pokud jde o ztrátu ostrosti břitu u materiálu o tolik tvrdšího než uvedené řezané materiály. Podle CMC jde o problém výrobního přehřátí, které způsobuje nižší schopnost broušení, nebo o vliv následného tepelného zpracování po objemovém tváření. Ironií je, že právě tyto operace vytváří image oceli S30V jako materiálu vhodného pro štípání a příčné namáhání.